Los olvidados
The Forgotten Ones
The Young and the Damned
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Gabriel FigueroaHudba:
Rodolfo HalffterHrají:
Estela Inda, Miguel Inclán, Alfonso Mejía, Roberto Cobo, Francisco Jambrina, Victorio Blanco, Charles Rooner, Diana Ochoa, José López, Alma Delia Fuentes (více)Obsahy(2)
Sociálně kritické drama z periférie Mexico City o tom, jak žijí a přežívají mladiství na okraji společnosti. Pocházejí z chudých rodin a nemají možnost vymanit se z bludného kruhu násilí, zneužívání a nedůvěry. Tento snímek je syrovým obviněním dospělých v roli rodičů. Syrovost a upřímnost tak umocňuje celkový zážitek z filmu, který ani po 57 letech neztratil na aktuálnosti. (Levné knihy)
(více)Recenze (83)
Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). ()
ocenenia : MFF Cannes 1951 - Najlepšia réžia (Luis Buňuel) ◘◘◘◘ Film je natočený podľa skutočných udalostí, no mám určité výhrady k prístupu režiséra... SPOILER smrť toho asi najväčšieho chuligána Jaibeho je podaná ako priam martýrstvo chudáčika, ktorému spoločnosť nedala dosť lásky. A mladší Pedro, ktorý sa snažil vymaniť z marazmu svojho života, pokúšal sa pracovať, zmeniť v internátnej škole, a iba doplácal na Jaibeho výtržníctvo, je bez akéhokoľvek pátosu zo strany režiséra vyhodený mŕtvy na smetisko (aj keď uznávam že to bol pôsobivo ubíjajúci záver).... tak isto sa mi zdá trošku "logicky nedôsledné" zvalovať vinu na rodičov, ktorý svoje deti nezahrnuli dostatkom lásky, porozumenia a dôvery.... kde totiž berie režisér istotu, že tí rodičia podobné city dostali od svojich rodičov, keď ich tak odsudzuje? no a trápnu repliku tipu "radšej keby sme namiesto týchto chlapcov mohli zatvoriť biedu" z úst riaditeľa školy pre mladých delikventov, si režisér mohol odpustiť. Svojou sociálnou angažovanosťou film zapadá do prúdu talianskeho neorealizmu, no objavujú sa v ňom náznaky aj Buňuelovej "surreálnosti" (chlapcov sen).... ()
Navzdory zdejšímu nadšení a hodně vysokému hodnocení jsem já dost zklamaný. Má to sice skvělou kameru s nejedním dobrým záběrem (např. hození vajíčka do objektivu), silné téma a civilní herecké výkony, ale celkově ten film je jak mix novodobých českých filmů o komunismu (akorát bez komunismu) a hollywoodských vyděračských dramat. Ono tohle téma dětí s příšernými životy je hrozně jednoduché natočit a zároveň je to i hrozně složité. Jednoduchý způsob je takový, že stačí ukázat týrané děti/dítě, nechat ho jen tak trpět, z něj/nich a ostatních postav udělat černobílé šablony, občas pomůže nechat to dítě/děti brečet - a jediné oko nezůstane suché. Tuhle cestu volil třeba režisér filmu Želvy mohou létat. V téhle jednoduché verzi se ani nemusíte snažit, stačí pár povinných prvků a hromada lidí vám na to skočí a budou o tom psát jako o strašně silném filmu. A pak jsou tu tací, kteří se tomu tématu skutečně pořádně věnují, postavy jsou u nich realistické a promyšlené, vyhýbají se co nejvíc citovému vydírání a díky tomu pak mají správný emoční dopad - jako tomu je např. u Božských dětí nebo u Nikdo mne nemá rád. Bunuel ale u Zapomenutých tíhne spíš k té první cestě, ačkoli se citovému vydírání docela snaží vyhýbat a místo toho se snaží působit víc realisticky. Jenže marně, když za celých 80 minut ukáže jen černobílé šablonovité postavy a situace. A ačkoli filmařskou stránku mají Zapomenutí dost slušnou a pozoruhodnou, po dějové stránce se to moc nepovedlo. Klidně ať je to depka jak sviňa, ale uvěřitelná. Tady jsem celou dobu měl přesně ty pocity, které jsem zde už několikrát vypisoval a závěr mi nepřišel zdrcující, ale spíš hrající na efekt. Netvrdím, že to v chudinských čtvrtích padesátých let (nejen) v Mexiku takhle nevypadalo, v těch život nikdy není žádný med a pohybuje se tam široká paleta různorodých (i co se povahy týče) obyvatel, ale tenhle film tu realitu zobrazuje dost strojeně a vykalkulovaně, takže mám problém mu ji věřit. Od Buňuela jsem čekal fakt mnohem víc. Slabé 3* ()
Perfektní dětské herecké výkony a děsivě úžasné ztvárnění snu. ()
Reziser Luis Bunuel mi dost vyhovuje- bol to ciry artak, a toto je namakana, drsna socialna drama z chudobnych stvrti Mexiko City z roku 1950. Genialne je zobrazena moznost ako je tymto ludom nemaozne vymanit sa z permanentneho bludneho kruhu nasilia, depresie, nezamestnanosti a zneuzivania. Perfektny film, ktory by mal poznat kazdy funda kvalitne artovej filmariny. A to Bunuel natocil svoje najlepsie diela po 60-ke a 70 -ke. 94 % ()
Celkem zajímavý příběh v neokoukaném prostředí s poměrně slušnou historickou výpovědní hodnotou ubíjí vyloženě odporné postavy (což byl asi záměr), na které se mi fakt špatně koukalo, což hodně zkazilo výsledný dojem. 45% ()
Ano, pri sledovani tohoto filmu clovek nemuze nevzpomenout na italske povalecne snimky. Po valce se zilo dobre malokde. Tyto filmy maji uzasnou atmosferu a Bunuel v tomto pripade skutecne pritvrdil. Neukaze nam minimalni prostor pro obrat k lepsimu. Vynikajici Pedrovy predstavy. Skvele herecke vykony. O tridu lepsi nez brazilsky film Mesto bohu. ()
Bunuel dokázal spojit umění (mrazivý chlapcův sen) ze syrovými a pravdivými příběhy z předměstí Mexico City tak, že neodtrhnete oči. Makarenko se svou výchovnou metodou vyvolává v učebnicích psychologie pro učitele (jako třeba v Čápovi) salvy smíchu, ale v tomto filmu držíte pěsti jak řediteli, tak chlapci. To, že po šedesáti letech marného snažení nám všechny ty fráze o vymýcení bídy znějí otřepaně, neznamená, že by byly beze smyslu. ()
Propast mezi krutým dětským a studeným dospěláckým světem v o poznání životnější (a drsnější) verzi než později u Truffauta, ale i tady trochu s pachutí umělosti ve výstavbě příběhu a charakterizaci postav. Krásně nasnímáno, o něco méně krásně zahráno; surneorealistická vložka pod heslem „jakýpak by to byl realismus, kdyby v něm chyběly sny“, to je velká frajeřina, jak pravila má dobrá žena. ()
Syrové, depresivní, z části snové neorelastické drama, které je naprosto zproštěno veškerých růžových brýlí. Situace, kdy i policejní četník má více pochopení pro jednoho z hlavních hrdinů, než jeho vlastní matka, si myslím, že je už úplně do nebes volající a už nic nezmůže ani sympatický a pragmatický ředitel školy. Z tohoto bludného kruhu už není cesta ven, nýbrž jen do pekel!! Brrr... Svěle natočené 90% právem... ()
Silný, výborně vyprávěný příběh se díky dvěma nezapomenutelným snovým sekvencím pro mě proměnil v mistrovské dílo. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Romanopisec Milan Kundera ve svých výtečných esejích podává svůj výklad UMĚNÍ ROMÁNU. Do svého subjektivního, ale o to více uceleného konceptu postupně zařazuje mistrovsky napsané romány (Don Quijote, Jakub Fatalista, Muž bez vlastností, Švejk, Ferdydurke, Náměsíčníci, Proces, Odyseus, Sto roků samoty, Satanské verše,...), které svými částmi či celkovým významem přispěly k historickému vývoji románu. Všímá si jednotlivých mezníků, nových prvků i jejich postupného rozvíjení v románech pozdějších autorů. Stejně jako umění románu existuje i UMĚNÍ FILMU. Možná ještě více než Kunderova koncepce umění románu se jedná o velký počet SUBJEKTIVNĚ vnímaných konceptů umění filmu. Umění filmu, tak jak jej zatím vnímám já, ve zkratce začíná Chaplinovým Zlatým opojením (1925 - nejen náramné gagy, ale i halucinace a sny), pokračuje v Bergmanových Lesních jahodách (1957) a v některých filmech Federica Felliniho a Akira Kurosawy. Magický moment se odehrává ve druhé polovině šedesátých let, kdy nezávisle na sobě vzniká totální filmová poezie v Rusku (Tarkovského Andrej Rublev) a v tehdejším Československu (Vláčilova Marketa Lazarová). Po největším úspěchu filmového umění, za které považuji dechberoucí Zrcadlo (1975), se při vší úctě ke Kieslowskému, Zanussimu, Menzelovi a několika málo dalším kromě Allena nikdo jiný, kdo by mě naprosto ohromil, neobjevil. Včera se mi však ve své velikosti poprvé představil další předpokládaný mág Luis Buňuel. Jeho filmy jsem doposud považoval za výborné, nikoliv však za vynikající. Film ZAPOMENUTÍ (1950) mezi vynikající bezpochyby patří a Buňuel od včerejška patří i do mé subjektivní koncepce umění filmu... ()
Kruté ale reálne vyobrazenie života na predmestí Mexico City. Bunuel vie ako upútať všetku divácku pozornosť. ()
50te roky?!??!?!?!?!? TOTO NIEKTO NATOCIL V PATDESIATYCH ROKOCH? ja som mal pocit ze sledujem mesto bohov v ciernobielej verzii. akoze fakt neuveritelne odvazny a na svoju dobu (a aj daleko za nu) nehorazne surove a depresivne majstrovstvo, ktore pri uchvacovani svojou genialitou desi aktualnostou problematiky dnes. tomuto sa hovori filmove umenie. ()
Sociálně kritické drama, jaké natočil Luis Bunuel je opravdu nadčasovým filmem (jehož síle se přiblížilo až po padesáti letech City of Gods), který nic nezastírá a svou realističností musel ve své době způsobit pozdvižení. Režisér v sobě ale nezapřel své surrealistické choutky, a tak do filmu vložil i Pedrův sen, který je opravdu podmanivý a přitom mrazivý. Opět je třeba vyzdvihnout kameru a její hru se světlem a stínem, no a taky výběr dětských herců, protože ani jeden není vyloženě špatný, což se nestává často. Tento snímek zkrátka předběhl svou dobu a je dodnes aktuální. ()
Buñuelův odzbrojující snímek, který bez jakýchkoli příkras vypráví o těžkém, krutém a nebezpečném životě chudinské mládeže v Chuad de Mexico. Matka, která nehodlá svého syna přijmout zpět do rodiny, odmítá jeho prosby o ochranu a ignoruje jeho snahy poctivě pracovat, ta mi byla dokonce odpornější postavou než samotný "vůdce" klučičí bandy. Film je podle Buñuelovy tradice protkán také několika snovými sekvencemi, které připomínají dřívější surrealistickou tvorbu režiséra. Cynický a doslova nicotný závěr žádnou útěchu nepřinese, a právě proto mám tyhle mexické filmy rád. 80% ()
Město Bohů pro 50. léta. Na tu dobu asi celkem odvážné téma, ale ten zub času na tom jde prostě vidět víc než je zdrávo. 6/10 ()
Proč jsi mi nedala maso, maminko? Buñuel popouští po několika mexických komerčních fuškách tvůrčí páru a samojediný se prochází neprobádaném území (neo)surrealismu. Pokud vím, v jeho stopách se vydal málokdo. Ačkoliv, viděli jste Rickyho, malého andílka? Na dobové poměry bezprecedentně otevřený a explicitní sociálně kritický film ohledává a pojmenovává příčiny, projevy i důsledky života dětí na ulici. Obdiv navozuje schopnost říci k tématu na ploše pětaosmdesáti minut vše důležité, údiv bohužel skutečnost, že se toho změnilo za těch sedmašedesát let tak málo a mnohé spíš k horšímu. Mezi řádky realismu i zcela explicitně sahá i po letmo odzkoušených surreálných nástrojích - při scéna horečnatého snu výčitkami svědomí stíhaného chlapce i po sedmašedesáti letech od natočení tuhne krev v žilách. Pět hvězdiček je málo. ()
Silné sociální drama, které na poselství neztrácí nic ani po vícenež sedmdesáti letech. Díky rozevírání nůžek ve společnosti je možná ještě aktuálnější. Jaibo je pěkný prevít, který se vám bude hnusit ještě po skončení filmu. ()
Přepsáno v březnu 2019. Zapomenutí působivě zobrazují opovrhovanou a přehlíženou část lidského bytí. Sociální realismus se usadil v existenciálním exteriéru žití, zmateně bloudí rozvalinou lidské duše v zoufalé snaze po nalezení nějakého místa bezpečí. Chudoba má tvrdou ochrannou skořápku, důvěřivost se nevyplácí, pochopení a cit v tvrdém prostředí bídy neobstojí. Malá chvilka Érosu je jediným dotykem stopy niterného štěstí, Thanatos pobaveně shlíží na chybující chamraď a je neustále dusivou připomínkou marnosti a zmaru. Existenční tíže se vydává na scestí po zoufalém pátrání náruče, zvané láska, okolní svět si nepotrpí na soucit a každá slabá chvilka ostatních může znamenat malý soukromý úspěch. Psychoanalytické zaujetí pro vývoj stavu věcí sugestivně rozevírá svá temně smutná křídla ve chvílích intimní rozervanosti strachem i v halucinační hladině s vlnobitím zásadních snů. Lidská důstojnost trpí, nevinnost nikdo neuznává, zášť a nenávist je nutným předpokladem k přežití v temném zákoutí pouliční džungle. Sociální kritika je adresná a nekompromisně věcná, jedinec úpí v osamění, prašivá smečka je zmrzačenou snahou o vlastní vysvobození. Přesto je ve smradlavé břečce méně zhoubného strachu, než v prázdnotě samoty a odmítání. Hlavní postavou syrově neúprosného existencialismu života je Pedro (zajímavý Alfonso Mejía), dětský výrostek v nenaplněné touze po mateřské lásce. Chlad domova ho vyhání do nešťastné náruče ulice. Bezpečné místo není nikde na dohled, beznaděj z přezíravosti druhé strany zuřivě rozdává kopance v boji o své výsostné místo bolesti k životu. Laskavé slovo není možné bez lásky. Neviditelná ruka nebes uzavírá každý východ z bludného kruhu a cynický osud si vychutnává své další vítězství. Důležitou postavou je Jaibo (zajímavý Roberto Cobo), nejstarší výrostek a autorita pouličních chuligánů. On je neznalým prostředníkem Pedrova nevyhnutelného poslání. Uliční výchova zanechala své nesmazatelné stopy, představa o svém životním místě se brání každým dostupným prostředkem. Zbabělost ze strachu se zahání agresí a zákeřností. Naděje již dávno byla pohřbena zaživa. Hlavní ženskou postavou je Pedrova matka (chladně elegantní Estela Inda), tvrdě pracující samostatná žena s větším počtem potomků. Pedro je viníkem jejího nezvratného životního přerodu dítěte v dospělého a nemá proto žádný nárok na hlubší cit a přijetí. Osamělost si cynicky pohrává a posléze se zahanbeně stydí. Velmi výraznou postavou je Don Carmelo (pozoruhodný Miguel Inclán), slepý stařec a pouliční muzikant. Osamělost se obrnila zapšklostí, přijímá rány, trestá, zneužívá, dští nenávist a vyhrožuje. Svět není dobrý, zlo není protikladem ráje. Život má zde svou přízemní příchuť reality. Výraznější postavou je Ojitos (sympatický Mário Ramírez), venkovský chlapec, marně čekající na otcův návrat. Nestaví se ranám čelem, přesto si zachovává svoji malou důstojnost a prozatím se přizpůsobuje zásadním změnám. Z dalších rolí: sympatie k Ojitovi projevující a zuřivě mužský chtíč odrážející mladá chudá dívka Meche (Alma Delia Fuentes), zdvořile shovívavý ředitel dětské farmy (Francisco Jambrina), čestná výjimka mezi dospívajícími chlapci Julián (Javier Amézcua), jeho otec pijan (Jesús García), bratr Meche a věrný člen pouliční bandy výrostků Cacarizo (Efraín Arauz), jeho nemocná matka (Diana Ochoa), či pragmaticky obezřetný dědeček Meche a Cacariza (Juan Villegas). Existenciální kontury života nenabízejí jistoty a záchranu. Zapomenutí jsou důvěrně potemnělou realitou života v antických rozměrech neodvratnosti. Sociální kritika má poetické nadání a zpívá svou baladu tichým hlasem smutku. Působivé drama s náhledem do nitra člověka. () (méně) (více)