Černý déšť

Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10) (17.08.2010)

Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. (16.01.2012)

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. (11.02.2010)

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... (25.11.2012)

Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. (21.10.2010)