5x2

To co končí krásně může taky pěkně HNUSNĚ začínat. Nebo to krásně začalo a konec je hnus??? Francois Ozon si se mnou zase jednou pohrál. (10.06.2008)

Myslím že to je superrealita. Vlastně pořád nechápu, proč se rozvedli? (25.12.2007)

Zajímavý příběh jednoho páru v pěti obrazech důležitých svojí citovou hloubkou. Od úplného konce a rozpadu přes nevšední návštěvu, narození syna, romanticky vypadající svatbu až k počátku jejich seznámení. Marion (dobrá Valeria Bruni-Tedeschi) a Gilles (dobrý Stéphane Freiss) v důležitých fázích jejich vztahu: nervózní neurvalý a osvobozující konec, znepokojivá návštěva s rozpravou o nevěře, neschopnost Gillese vhodné a povzbuzující reakce při těžkém zrodu jejich společného potomka, Marionina zvířecky hříšná svatební noc a sladké seznámení na italském pobřeží. Z dalších rolí: Gillesův homosexuální bratr Christophe (Antoine Chappey), jeho mladý přítel Mathieu (Marc Ruchmann), s velkou chutí do života, Marioniny škorpící se rodiče Monique (Françoise Fabian) a Bernard (Michael Lonsdale), americký amant na jednu noc (Jason Tavassoli), a Gillesova původní přítelkyně Valérie (Geraldine Pailhas). Příběh vztahu, který snad byl předurčen ke svému konci již od samého počátku, i když si to nikdy v tu správnou chvíli neuvědomíme. (15.03.2012)

Velmi nepovedene vypraveni pozadu. Mnoho strihu bez hlavy a paty. Nekdy mne trvalo pelnou chvili, nez jsem pochopil, ze uz je to jina doba... mno a kde je pointa se ptam. Tezko rict kdo mi odpovi. (04.05.2005)

Ozon jako režisér dokáže z herců vymáčknout maximum, ale jako scénarista je bohužel průměrný, protože nedokáže dát vztahové studii čtvrtý metafyzický rozměr (jak to dokázal ve svých nejlepších dílech Bergman). Když film začíná rozvodem, čekáme na odhalení, kdo je ten zlý a kdo je ta oběť, ale dostane se nám studie dvou slabochů, která je sice skvěle zahraná, ale "udělování bodů" se děje mechanicky (každý příběh zobrazuje jednoho z partnerů v dané situaci jako slabocha) a divak je sice stimulován rozumově, ale nikoliv emočně. Film vhodný pro přednášky o partnerských vztazích, ale pro běžná kina je v něm málo života. (04.11.2010)

Není to vůbec špatné. Pět zásadních momentů vztahu (ex)manželské dvojice, se kterými jsme ale seznamováni v opačném sledu. Začínáme momentem oficiálního rozvodu s dramatickou dohrou v hotelovém pokoji, pokračujeme domácím večírkem plným řečí o nevěře, přes komplikovaný porod synka, svatbu a svatební noc a celý film končí náznakem počínajícího vztahu kdesi v italském prázdninovém letovisku. Nejzajímavější na celém filmu je proces sledování. Divák si vytváří nejrůznější konstrukce o minulosti hrdinů, které je nucen po každé epizodě proměňovat. Ústřední dvojice je napsána i ztvárněna věrohodně, ovšem její věrohodnost a do jisté míry všednost je hlavním plusem a zároveň mínusem filmu. Na konci ve vás zůstane trochu prázdný pocit a můžete se cítit mírně podvedeni. Nekoná se žádné překvapivé odhalení. Zjištění, že jste vlastně celou dobu sledovali obyčejný pár s obyčejnými problémy, a že navíc nejste o nic moudřejší než na začátku (ve smyslu ospovědi na otázku "kde ti dva vlastně udělali chybu"), může být poněkud frustrující. Film stojí za vidění, ale pokud byste si chtěli vybrat jen jediný z Ozonových "realistických" filmů, mohli byste sáhnout po pár zajímavějších. (např. Pod pískem nebo Čas, který zbývá) (28.02.2009)

Psychologické drama ze života Marion a jejího muže Gillese. Prostřednictvím retrospektivně vyprávěného příběhu postupně sledujeme pět klíčových scén nenaplněného patologického partnerského vztahu a později manželského soužití. Od emočně nejsilnější části rozvodu a realistického „sexu na rozloučenou“ pokračuje nevěrou (i když se chtějí změnit, jsou si již tak navzájem odcizení, že to asi nejde. Kdyby jen měli tu moc vrátit se do minulosti udělat ve vztahu něco jinak...), narozením dítěte, svatbou a končí seznámením. Film lze chápat jako střípky neúplné mozaikovité sondy do rozkladu partnerství. Celé to na mě působilo smutně, světobolně a až na svatbu dost skutečně. Film bych pouštěl studentům psychologie k tématu problémy manželských a partnerských vztahů. (03.02.2007)

Existuje spousta nevysvětlitelných jevů. Spousta věcí, které nedávají smysl. 5x2, pět střípků úplně obyčejného života jednoho páru. Všední příběh o rozvodu, nevěře, dětech, manželství a prvním setkání. Vsadím se, že nejedna dvojice se v Ozonově snímku pozná. Nijak výjimečný film, ale snad pro tu obyčejnost a příjemně podanou smutnou realitu 4*. (10.02.2008)

Čekala jsem víc. Pět scének na věčné téma vztah a mezi nimi chybí souvislost. To že je to vyprávěné pozpátku filmu nepřídává na uměleckosti a jako film pro ženy to také nefunguje. Po letech viděno znovu - přidávám hvězdu, asi jsem vyzrála... (10.06.2008)

film rozhodne nie pre kazdeho, nakolko nie kazdeho bavia doslova obrazy vystrihnute z manzelstva. par scen je skutocne ohromujucich (zaver, porod, tancovanie, svadba) a ide fakt vyslovene o film pre narocnejsieho divaka. je to uzasny film na ktory niekto musi dospiet. (26.06.2006)

5x2, do tohoto součinu je citlivě vkódováno pět krátkých retrospektivních zastavení v životě jedné dvojice, pět pečlivě propracovaných dějových epizod odkrývajích proti toku času vztah Marion a Gillese, sledujeme pět jako by filmových nápověd, promyšlených indícií, se kterými by asi měl vnímavý divák vystačit a i přes takovou vypravěčskou úspornost pochopit nevyhnutelnost právě takového konce, tedy filmového začátku, můžeme si domýšlet jaké ty jejich společně prožité roky asi byly, opravdu nádhera, i když hodně trpká, přesto zřejmá nádhera, poučná, hodná hlubšího zamyšlení, právě s ubíhajícím dějem jsem si stále ostřeji uvědomoval tu nevyhnutelnost konce jejich vztahu, tu nezvratitelnost, vycházející již z počáteční povahové nesourodosti obou, ten přehlížený nesoulad, ti dva nikdy neměli být spolu, měli se bez zájmu minout, ale osud jim připravil jiný životní scénář. (07.07.2012)

Zeby som prvykrat suhlasila s P.O.M.O.(c) m??? To snad nie. (27.07.2007)

Po 8 ženách jsem čekal podobně formálně vytříbený film. Dočkal jsem se, navíc nevtíravě a všedně podaný vývoj jednoho vztahu dvou lidí. Díky zvolenému plynutí času (chronologicky pozpátku v kapitolách) pátráme po příčinách krachu manželství. Naštěstí jako diváci máme prostor přemýšlet o motivacích a jednáních, o nevyřčených výčitkách.. Režisér nevysvětluje, netlačí, lacině se nepodbízí. Podařilo se myslím zachytit nezbytnost nepatrného štěstí, které je potřeba, aby se soukolí nezadrhlo a běželo dál... (06.06.2009)

lišácký scénář.Pohrání si s divákem.Nic není tak ,jak se jeví v prvních minutách.Vůbec nic.Otázné je ,kdo je vůbec otcem chlapečka.....V tom chumlu se mohlo stát cokoliv (07.11.2020)

Půjdeme do vody? ... Tak jo. Rozvod→dusno→porod→svatba→láska. Francois Ozon řeší již poněkolikáté režisérský a scenáristický oříšek - jak naučit žánr pravdomluvnosti? Tentokrát dospívá k k překvapivému, ale zcela logickému řešení: O romantickém vztahu směřujícímu ke šťastnému konci lze pravdivě vyprávět jen pozpátku. Znásilnění času za účelem dosažení happyendu a věrohodnosti zároveň je po zralé úvaze přípustné - jedno oko nezůstalo suché každý věděl, do čeho jde. Račte si povšimnout, že syn Nikolas leží v inkubátoru č. 5. Je vůbec realistické očekávat od romantického vztahu muže a ženy něco víc než Nikolase nebo někoho podobného? A je to málo? Ozonovi lze vyčítat jen dvě věci - že je chytrý příliš francouzsky a moc okázale. (15.06.2022)

Uvažuju hodně mezi 3* a 4*, nakonec teda 3, hlavně za trošku slabší herecké výkony a za nevýrazné emocionální pojetí v pasážích, kde by to mělo grády. Nicméně hodně zajímavý film, zpětné pojetí času tomu dalo záhadnost a k vysvětlení některých věcí dochází později a o to překvapivěji. Čí teda bylo to dítě? (01.03.2009)

Velké zklamání. Pro mě naprosto nevěrohodná psychologie postav, načrtnutá jen tak naoko. Vyprávění pozpátku to ani náhodou nezachrání. Ale hlavně,co mi ukrutně vadilo bylo,jak byl ten film technicky odfláklý. Ještě se mi nestalo,abych během filmu viděl aspoň pětkrát zvukový mikrofon, který tam neměl co dělat. Když se to stane jednou,člověk se nad ten drobný prohřešek povznese,ale mnohasekundové záběry na dvojici postav a vykukující mikrofon, to už je fakt vopruz. Hanba! (31.05.2005)

Film silný jak černé, chladnoucí kafe. Málo cukru, dost lógru. Srkáno brčkem odspodu. Výtečné, i když dost hořké. (14.01.2005)

Brilantní výkon Valerie Bruni Tadeschi, kdy její Marion uvěříte její vnitřní zranitelnost, rozvíjející smutek a samotu její duše, postupnou alergii a nenávist k manželovi, kterou neprojevuje impulsivně, ale dusí ji v sobě a my si toho můžeme všimnout v miniaturních detailech. Navíc je to celé vyprávěno pozpátku, což nabírá ještě na větší intenzivitě a nám nezbývá nic jiného než spolu s hrdinkou prožívat její trápení až na začátek, kdy prožívá chvilky štěstí. Jestli se to dá vůbec nazývat štěstím, když sama hrdinka cítí závan hořkosti v celém svém životě a samotu, kterou to vlastně na konci začíná, když jí kamarádka odřekne dovolenou a jí nezbývá nic jinýho než se po pláži producírovat sama a samota nekončí ani o svatební noci, po porodu, po rozvodu. Sama hrdinka cítí, že je odcizená celému světu i sama sobě a její smutek ji v tom jen utvrzuje. (10.06.2008)

mrazivé, komorní, zajímavé, (jednoduchý koncept funguje skvěle), přesto zapomenutelné (05.01.2009)