Anglický pacient

V předčasně zesnulém Anthony Minghellovi ztratila světová kinematografie jednoho z mála svých vyvolených básníků osudové lásky. Již tehdy zralý tvůrce-čtyřicátník patřil k té skupině umělců, pro něž válečné téma jako forma mezní situace lidské existence zůstává podřízeno síle citu-lásky individua, jedince i uvnitř velkých skupin obyvatelstva. Skutečnost, že jeho hrdiny jsou mladí lidé prožívající plně své životy, je dalším charakteristickým prvkem jeho nezaměnitelné tvorby. Dvojí rovina kompozice mu umožňuje zasvěceně pronikavé vhledy do nejtajnějších skrýší lidského nitra. Válka, zhoubná ve svém bezprostředním působení, je v mikroměřítku ještě strašnější. Nejednoduché se stává ještě složitějším, nesnadné nezvladatelným. Nepravděpodobnost nedějového děje je ve skutečnosti vlastně až šedě realistická. V oficiálních líčeních válek na tyto situace není místo; teprve po letech, když vychladnou vášně, smysly se zklidní a vzbouřený rozum se podvolí moudrosti nadhledu a všelidského rozměru, vysvitne plný dosah způsobených nevratných škod a ztrát. I těch, na něž si nelze sáhnout a jež není možné změřit. Kamera, která do lidského nitra promítá neopakovatelné přírodní krásy tuniských i italských exteriérů, a precizně slazené výkony skvělých herců, mezi nimiž vynikají kromě Juliette Binochové i starší z obou Finniesů Ralph a zejména pro mne zcela neznámá Kristin Scott-Thomasová, je vyvažována scénářem, který stačí do milostného rukopisu zachytit i klasické epizody válečného života (bombové scény zpod mostu a pomníku na anonymním náměstí neznámého italského městečka). Celek, který z toho všeho vzniká, je nezodpovědně drzý: dovoluje si s cynismem přímo patetickým tvrdit, že láska je víc než soulož-sex, že je cit nadčasový a mocný, cit jímající, cit všepohlcující. Že je nezničitelná. Osobně patřím k těm nevyléčitelným romantikům, kteří této nehoráznosti dávají nekriticky za pravdu. Myslí si dokonce, že život by bez ní byl nepoměrně chudší a šedší. (01.11.2008)

Když poušť pálí, když vás lidé nechápou, když válka nechce skončit a když láska nemůže vyhrát. Pak nastává chvíle, kdy kapka štěstí ze vzpomínky nebo náhodné vzplanutí v palčivé současnosti může změnit celý život. Vybroušený diamant, který je mi každým dnem od zhlédnutí bližší a pomalu stoupá mým top žebříčkem stále výše. Plejáda dokonalých hereckých výkonů a strhující nezapomenutelné drama, které tehdy Akademie správně ocenila. (05.08.2007)

Krásné obrázky, přemíra motivů a disproporčně poskládané dějové linky, které místo toho aby se doplňovaly si navzájem konkurují. Na to, jak se dva mají rádi se navíc musím koukat tak dvakrát déle, než by stačilo. Hudba opravdu není nic extra a z velké části ji mají na svědomí Bachovy Goldbergovy variace. Polovinu dojmu z filmu dělá navíc jeho konec, jinak je to velkolepá nuda. Celkem osobní hodnocení. (31.03.2005)

Kedysi, niekedy v 90tych rokoch mi prišiel tento magnum opus Antonyho Minghelly príliš fádny a nezáživný. Množstvo oscarov bolo mätúcich, očakávate potom najlepší film desaťročia. Ako filmovo skúsenejší, niekedy o dekádu ďalej, som pochopil Minghellovu filmovú reč a posolstvo, keď už som poznal aj jeho ostatnú tvorbu. Film, ktorého najlepšie vystihuje pojem epický a ktorý je o dosť menej podbiedzavý ako napríklad Titanic. (25.05.2012)

Považujem za výhodu, keď sledujem film, o ktorom nič neviem. To bol aj prípad Anglického pacienta, u ktorého som nepoznal hlavných predstaviteľov, ani nevedel, koľko Oscarov akademici filmu nadelili. Ležal som v nemocnici a bol som vďačný za čokoľvek, čo ma odpútavalo od procesov v operovanej nohe. Videl som ho v priebehu týždňa viackrát, ale ani tak neviem presne, čím ma zaujal. Je veľkolepý, bez toho, aby v tom bol poznať zámer. Je krásny, ale pritom nie je kašírovaný, je o veľkých citoch a vášni a nepociťoval som príchuť falošnosti. Viem, že ide o moje osobné dojmy a iný divák to môže pociťovať inak. (24.11.2008)