Můj strýček z Ameriky

No tak tohle je solidni sracka. Ono by to bylo vicemene slusne natoceny drama, sledujici zivoty tri ruznejch postav, jenze to by si film nesmel hrat na nakej dokument. Kdyz to je ciste drama, tak to ujde, nic extra, ale da se to, jednotlivy postavy zijou svoje zivoty, obcas jsou spokojeny, obcas se trapi a krome toho, ze je obcas bordel v zbytecne velkym poctu postav a ze se vlastne nedeje nic extra zajimavyho, tak se na to divat ja. Jenze reziser do toho cpe naprosto stupidni vedecky kecy o lidskym chovani, bud jen jako hlas vypravece, nebo sem flaka rovnou nejaky dokumentarni sceny a to nejen, ze rusi tu normalni filmovou lini, zaroven je to proste mega nudny a otravny. Nezachrani to uz ani docela kvalitni herci v cele s Depardieuem. Proste dvouhodinova intelektualni nuda. (04.02.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1980 - Cena FIPRESCI, Špeciálna veľká cena poroty ◘◘◘◘ musím vidieť (prinajmenšom) ešte raz! Po prvom zhliadnutí sa zdá, že všetko do seba perfektne zapadá, ale mám pochybnosti, či nie je možné takýchto psychologických teórií o motiváciách ľudského konania vytvoriť oveľa viac. Každopádne výborný pokus preniesť (modernú) psychológiu (a v podstate psychiatriu - nervové dráhy, odmena, trest, pamäť, skúsenosť...) preniesť na celuloid. (25.01.2013)

Za jakým účelem píšu tento komentář? Co tím sleduji? V uspokojení které ze svých tužeb doufám? Člověk je tvor sobecký, sebestředný a bezohledný. Ostatní lidé jsou pro něj pouze schody k jeho úspěchu. Kdesi v nitru je asi opravdu každý egocentrikem. Také Henri Laborit, vědec a vypravěč příběhu, dodávající tomuto dramatu sociopsychologický přesah. Prvních třicet minut jistě mnohým připomene Amélii, resp. její alternativní verzi, kterou nenatočil snílek, nýbrž logik. Postavy nedostávají žádný prostor k „volnému“ vyjádření, veškeré dění shrnují jejich „to jsem já a tohle mám rád“ monology mimo (velmi svižně stříhaný) obraz. Mít film hodinu a být celý koncipován takto, žasnu nad Resnaisovou genialitou. Tato dlouhá a zábavná část je bohužel jenom úvodem ke vcelku konvenčnímu dramatu. Po předchozí „přednášce“ jej sice nelze vnímat jako kteroukoliv jinou vztahovou studii (nikdo nic nedělá bezdůvodně a my víme proč), ale lehké žánrové osvěžení, nespočívající jenom v zakomponování Laboritových teorií, by místy zdlouhavým, stokrát slyšeným dialogům prospělo. Za originální pokus o prolnutí fiktivního dramatu a (laboratorně) ověřených faktů Strýček tak jako tak zaslouží nadprůměrné hodnocení. 80% (11.10.2008)

Přednáška z etologie a psychologie stresu v uchopení francouzského filmového mistra neboli kinematografická abeceda mozku na téma – Reakce na stresové situace: strnutí, útěk a boj. ___ "Lidský mozek zpracovává informace od počátku věků. Z praktických důvodů si jej zjednodušme na plazí, emoční a myslící. Plazí mozek zpracovává základní data (přísun kyslíku, potravy, teplota, apod.) a zajímá ho především přežití. S prvními savci se začal tvořit mozek emoční. Díky němu například cítíme, co je nám příjemné, a co nepříjemné. Plazí a emoční mozek společně pomáhají identifikovat situace, které nás ohrožují. Reakce těchto dvou vývojově starších částí mozku jsou tak rychlé, že evolučně nejmladší myslící mozek nemá šanci v prvním okamžiku zasáhnout. Reaguje sice v řádu milisekund, přesto ale nestíhá. Bezbřehá víra v racionalitu lidského chování nám brání smířit se s faktem, že plazí mozek - v úzké spolupráci s emočním - z velké části diktuje veškeré vzájemné interakce mezi lidmi. Myslící mozek stojí proti síle 250 milionů let vývoje, zatímco jeho zlatý věk se počítá na pouhé desítky tisíc let. ... Vývojově starší části mozku jsou rychlejší a mají silnější vliv na naše reakce a chování než části mozku, které se vyvinuly později. Komunikace od plazího mozku k emočnímu a k myslícímu je jednosměrná. Rozumem okamžité reakce neovlivníme - můžeme se ale naučit reagovat s odstupem. Podvědomí nerozlišuje realitu od snu, představy nebo hry. Naše pudy sebezáchovy jsou proto aktivovány nejen při skutečném, ale také domnělém ohrožení." (http://psychologie.cz/rodina-pudy-sebezachovy/) (18.01.2014)

Celkem vzato příjemný edukační intertextuálně laděný postmoderní film, zakládající se nejen na Laboritově evoluční psychologii, či teorii chování, ale vůbec na fungování našeho mozku. Stále novější (stále ovšem jen rudimentární) poznatky nás více a více utvrzují v tom, že to, čemu říkáme "já", je pouze vazalem vlastního mozku. - Zajímavý byl i jiný pokus (ne zde): Člověk měl stisknout stopky, kdykoli si zamane. Když je stiskl, zjistilo se, že mozek k tomu dal příkaz už o "něco" dříve, tj. vyřešil tento problém sám. - V tom smyslu má ovšem i "umělá inteligence" svůj smysl.... Shodou okolností jsem viděl film znovu, zvedl hodnocení a ocenil i jemný vtip, který celou tuto eskamotáž provází. (19.03.2016)