L'albero degli zoccoli
L'Arbre aux sabots
Strom na dreváky
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
The Tree of Wooden Clogs
Režie:
Ermanno OlmiScénář:
Ermanno OlmiKamera:
Ermanno OlmiHrají:
Luigi Ornaghi, Francesca Moriggi, Omar Brignoli, Antonio Ferrari, Teresa Brescianini, Giuseppe Brignoli, Carlo Rota, Pasqualina Brolis, Massimo Fratus (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová poéma evokující život několika rodin bezzemků, žijících v kraji kolem Bergama na konci 19. století. Základem širokého epického toku jsou vzpomínky a úvahy Olmiho babičky. Hrdinkou je utrápená vdova, která se svým otcem vychovává šest dětí. Každodenní život se rekonstruuje s důrazem na drobné detaily, prostá gesta a dobové reálie; zachyceny jsou přípravy na oslavu Vánoc, tragédie vdovy, které onemocní kráva jakožto jediný zdroj obživy, vztah mladé Magdalény a plachého Stefana, který vrcholí svatbou a svatební cestou do Milána, tragédie Batistiho, který je propuštěný ze statku spolu se ženou a třemi dětmi. Film je rovněž filozofickou úvahou o věčně platných hodnotách, jakými jsou víra, pokora a láska. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (99)
Extrémně dlouhá a tempem vyprávění pomalá sonda do života obyčejných lidí a jejich problémů v jedné naprosto obyčejné vesničce. Z celého filmu jsem si odnesl jen poutavé prostředí, které vlastně není ničím poutavé. ()
Pomalé plynutí venkovského života s jeho rituály, dřinou, pevnými kmenovými svazky, mystikou a až očišťující prostotou. Jestliže film získává duchovní rozměr, tak především skrze nepřikrášlený obraz člověka, který se ve filmovém rámu pohybuje bezmála ve všech svých podobách, nuancích, krásách i slabostech. Posvátnost každodennosti. ()
„Kopytný strom” nielenže získal prestížnu → Zlatú palmu pre najlepší film na festivale v Cannes v roku 1978, ale zároveň i ďalšie významné ocenenie Bafta ("Britská akadémia filmového a televízneho umenia"), len tentokrát s tým rozdielom, že v kategórii: DOKUMENT, a tak by sa práve tieto dve súvislosti mohli tým pádom spojiť dohromady vo význame, trebárs, povedzme: „Hraný dokument ?” Určite niečo na tom bude, pretože Olmiho autentický a univerzálny snímok, má obidve vlastnosti. Napríklad som mal taký zvláštny pocit, ako by sa režisér a scenárista v jednej osobe, zrazu "OCITOL" o rovných 80 rokov naspät v minulosti, to jest na samý koniec 19. storočia (r.- 1898), kedy proste skrytou kamerou úplne tíško dokumentoval nasledujúce udalosti, ktoré sa mu postupne zobrazovali pred objektívom, zaznamenávajúcim dianie v dedinskej usadlosti v Lombardii, kde proste žili (ne)obyčajní ľudia, v zoskupení niekoľkých rodín sedliakov, keď „dom, stajne a chlievy, či ďalej i pôda, stromy a časť dobytka a nástrojov, to všetko skrátka patrilo majiteľovi statku a odvádzala sa mu i časť úrody” , inými slovami povedané, v podstate išlo o roľníkov „bezzemkov” a „poddaných” . Samozrejme, že sa nedajte vôbec okabátiť mojim prekladom, keďže i na tie povestné „DREVÁKY” nakoniec predsa tiež dôjde, konkrétne u Batistiho, ktorého malý synček Minec, akurát nastupuje do školy, ktorá je pritom od nich vzdialená až 6 km, a tak sa chlapec aspoň poriadne zakaždým prejde, pokým denne chôdzou nachodí veľmi slušných „dvanásť kilometrov” , len na to potrebuje mať aj túto kvalitnú obuv, ktorá sa mu jedného dňa môže kľudne „rozpadnúť” , a(le) čo potom v takom prípade treba hneď urobiť... ? / Ja už odpoveď na takúto zaujímavú otázku, teraz poznám, len ako to už tak býva, zrejme sa to nezaobíde bez následkov, však... ? V žiadnom prípade tento mimoriadny počin neodporúčam → náruživým obdivovateľom marveloviek, alebo zarytým fanúšikom opulentných a obzvlášť zbesilých (debilných), akčných filmov, keďže nič také, ako prehnaná akcia, brutálne strielačky a samé hláškovanie, tu vonkoncom nie je, keď sledovanie 180 minútového, pomalého tempa, by to neskoršie takéto skupiny, mohlo nekonečne ubíjať a otráviť, ba čo naviac, neboli by schopní to ani (do)pozerať !!! Predovšetkým sa vyžaduje trochu viacej skúsenejší divák, so skúsenosťami z európskej kinematografie, priam najideálnejšie u De Sicu, Rosselliniho, či aj Felliniho → Taliansky neorealizmus, no doplnil by som to aj o „realizmus” , či i určitý „autorizmus” , kedy po takejto kombináciii, sa jedná o nadpriemerný, filmový zážitok, aký sa len tak už rýchlo nezopakuje a neuvidí. Srší z toho neuveriteľná autenticita, lebo "postavy" stvárnili skutoční farmári a miestni obyvatelia, a nie profesionálni herci. Strom drevených drevákov je nadštandardný a umelecky hodnotný počin. ()
Těžko hodnotitelný film. Na jednu stranu zajímavý a dobře natočený snímek, který se svým prostým námětem nese jednoduché humánní a duchovní poselství, jenž uvádí diváka k zamyšlení nad obyčejným způsobem života vesničanů, kteří nemají skoro nic a skoro nic jim nechybí. Svým nedějem někdy dokáže i docela vtáhnout, hlavně díky podmanivé a "spirituální" hudbě, která ony obyčejné výňátky z života povyšuje na vyšší úroveň. Na druhou stranu ale snímek zabíjí nehorázná rozvleklost a roztáhlost, která neaspiruje ani jedním dramatickým prvkem a tudíž se v něm nedají najít nějaké výrazné momenty, které by stály za zapamatování. A to u tříhodinové stopáže docela vadí. Divák by klidně mohl na půl hodiny zaspat a o nic by nepřišel. Chápu, že režisér toto polodokumentární pojetí zřejmě zamýšlel, aby ukázal chod lidského života dané doby, ale svou "rozvleklou čistotou" spíše patří do doby minulé než přítomné, kde tříhodinové filmy dosahují mnohem jiných parametrů. Sice se jedná o velmi zcestné srovnání, ale pravou filmovou poému hledám úplně někde jinde nehledě na to, o jak kvalitní film se jedná. A to Strom na dřeváky nepochybně je. ()
Epická poéma každodenného života chudobných dedinčanov z konca 19. storočia je zobrazená dokumentaristickým sposobom. Príbeh nie je podstatný, v podstate sä to čriepky zo života. ()
Tříhodinový film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes 1978. Jde o obrazovou poému o životě několika rodin bezzemků v kraji kolem Bergama na konci 19. století, jak o nich vyprávěla babička tvůrce tohoto filmu. Sledujeme život vdovy, která se svým otcem vychovává šest dětí, přitom důležité je postižení i těch nejmenších dobových reálií. DVD: V bonusech najdeme dokument o zvuku filmu (2:06), rozhovor s autorem Elmannem Olmim (11:46), fotogalerii a trailer (4:12) – všechno s CZ titulky. ()
Poetické. Strom na dřeváky, ač tříhodinový, uteče jako svěcená voda proudící pod neznámým a přece tak povědomým severoitalským kostelíkem. Výborná práce s neherci, fantastické obrazy zemědělské krajiny i rafinovaný scénář, dýchající autenticitou - jsou asi největšími plusy díla. Díla natolik silného, že i mě, starého pohana, přinutilo uvědomit si, že bez zázraků se nedá žít ani v přetechnizovaném 21. století. Nezáleží na tom, zda je jejich strůjcem jakási abstraktní příroda, nebo chlapík s plnovousem v bílé tunice, který na nás kouká z obláčku. Zázraky se dějí: to je, oč tu běží. Život je zázrak. ()
Olmi v citlivém a poklidném duchu rekonstruuje zaniklou Evropu rozkročenou mezi agrární a průmyslovou epochou, přičemž továrny a svět s nimi přicházející se pro naše hrdiny zatím jen vzdáleně a trochu zlověstně rýsuje za obzorem. Dnešní Evropan si může už jen představovat jaké to bylo, když byly všude po krajině rozesety nespočty statků, mlýnů, polí a zahrad, kostelů, cest a cestiček ve kterých se každý den pracovalo a žilo s po generace nezměněným tempem. Idealizace však není na místě (a čest režisérovi, že ji do filmu netlačí) - lidé trpěli nespravedlivostí sociálního řádu, byli v zajetí pověrčivé víry, prospěchem a penězmi rozhodně nepohradali a práce byla hlavně povinností. Ale co naplat, když to vše ve svém životě dělali s takovou prostou upřímností, kterou už dnes nikdo nemá! ()
Ano! ()
"Tentokrát k vám Pán Bůh moc milostivý nebyl.." Jak z obrázků od La Lady.. Až na to utrpení !! Žádná idylka to tehdá nebyla.. Skvostná filmová rekonstrukce dávno zašlých časů.. Takový Antiamarcord.. ()
Vlastne, ide ,,len´´ o akýsi trojhodinový hraný dokument o živote sedliakov, ktorý cez svoju prostotu vlastne iba trpeli, pričom svojimi strasťami sa opierali o vieru, ktorá im vnášala ako taký zmysel do ich bytia. Naratívne cenené dielo, remeselne priemer, keďže takýto námet rozhodne nepotreboval vizuálnu opulenciu. ()
Skvělá forma, film, který voní a je až fetišistický - klapot dřeváků, praní prádla... Přesto ale rozhodně není mým šálkem čaje. Lépe řečeno - je přesným opakem mého šálku. Za tři hodiny se mi nedostalo žádného příběhu nebo silnější emoce, zato teď už vím, že na rajčata je nejlepší kuřecí trus. Čili jako Receptář prima nápadů dobré, ale jinak ,,v dnešní uspěchané době" (haha) téměř k neukoukání. Dobrým příkladem je pasáž, v níž dva mladí snoubenci cestují lodí do Milána. Chápu - dva mladí lidé, co žijí celý život na vesnici, plují do velkého města. Okouzlení, napětí, myšlenky atd. Jistě. Ale opravdu je třeba ukázat, jak loď pomalu připlouvá, jak se přivazuje lano, jak se nosí na loď barely s olejem, jak všichni cestující, jeden po druhém, pomalu nastupují... Opravdu by nešlo udělat záběr na naše mladé na břehu, střih, a jsou na lodi - a aspoň trochu tak ulevit tříhodinové stopáži? Hezký film, ale spíš jako by mě zavřeli na tři hodiny do muzea. Do muzea o životě italských bezzemků ve 2. pol. 19. století. ()
Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % ()
Vtom, co Strom na dřeváky ukazuje a vtom, co chce říct je opravdu nádherný. Do Vatikánského seznamu patří, ale na film je absolutně ,,nefilmový´´ a na dokument zase moc dlouhý a tak ve výsledku moc nefunguje což je škoda. Ale věřím, že bych si ho dokázal užít. Musel by, ale mít poloviční délku. Takhle mě akorát vyřídil. Škoda. ()
Jediný film s plne bergamským dialektom neskrýva svoju autenticitu s dedinským svetonázorom. Je to výborne štrukturovaný snímok s hĺbkovým a šírkovým záberom k spodným majetkovým vrstvám. Hľadí na rytmus a každodenný údel života bezzemkov bez akýchkoľvek príkras a v plnej nahote. Zvláštnu rolu tu hrá voyeurský strih, ktorý miestami zakrýva uhľadenosť činností aby následne "vbehol" do centra akcie. Film má silnú vnútornú morálnu hodnotu a Olmi vystupuje so svojim remeslom poctivo a neučesane. Vytvoril dobovú kulisu, ktorá môže slúžiť na historiografiu a osvetlenie života v minulosti budúcim generáciám. ()
Olmi natočil výsostný, duchovně laděný film. Je omylem těch, kteří si myslí, že jde o oslavu člověčenství nebo něčeho takového. Ze snímku přímo dýchá hluboké náboženské zakotvení prostých venkovanů, ve kterém dokáží snášet svoji bídu, výhazov z domova, těžkou práci .Dojemně působí rozdíl mezi duchovně založeným sedlákem a rozbouřeným proletářským davem ve scéně milánských revolučních ulic. ()
Nemyslel jsem si, že by se mi tenhle film mohl líbit, ale to, jak je zde zachycen život na venkově, to se takhle zachytit podařilo skutečně málokomu. Je to jímavé, je to silné, je to pomalé, ale přitom se pořád něco děje, což je dáno hlavně skvělým střihem, kdy tady rozhodně nečekejte statickou kameru. Italskou tvorbu této doby jako celek neobdivuji, ale tento film ano. ()
Rekonstrukce každodenního života v rozlehlé severoitalské usedlosti na konci 19. století. Obrazy úmorné dřiny se prolínají s líčením koloběhu ročních dob a duchovních tradic zaniklého společenství. Z drobných příhod se vynořuje několik dramatických příběhů. Jeden z nich sleduje námluvy a svatbu mladého páru. Hrdinou dalšího je otec, který porazí strom svého domácího, aby mohl vyrobit boty pro syna. Kultivované vyprávění - inspirované vzpomínkami a úvahami režisérovy babičky - si všímá také venkovských rituálů a lidského soužití s přírodou. ()
Moc zvláštní, mírně rozvleklé, leč plně vystihující těžký život venkovanů v okolí Lombardie v předminulém století. Závěr byl velmi dojemný a mrazivý. Za co všechno může strom na dřeváky ! ()