The Scarlet and the Black
Režie:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (více)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
Film "Šarlatový a černý" byl natočen podle skutečné události. Příběh je neobyčejně silný a působivý. Vzplane zde souboj mezi nacistickým důstojníkem a irským knězem. Je to souboj cti a morálky, pýchy i hrdosti. Děj je občas odlehčen humornou nadsázkou, to však filmu na kvalitě neubírá. Mám rád filmy, které vhodnou formou poučí, odhalí kus historie, nebo zavedou do míst, kam se nikdy nedostanu (v tomto případě Vatikán). To, že se jedná o televizní film je jen zanedbatelná drobnost. A tak jsem při svém prvním shlédnutí jen dvě hodiny seděl, sledoval konverzaci, hltal souvislosti a obdivoval herecké schopnosti Plummera a Pecka. Oba jsou dokonalí !! Vážně !...a český dabing rovněž. ()
Film velmi podobný svou tématikou " Masakru v Římě". No, řekla bych, že se jedná o tentýž příběh. Jenže zakončení každého filmu je jiné a protože "Šarlatový a černý" je historický skutečný příběh, a hlavně hraje zde 5 superhvězd, tak si myslím, že zde si umělecky režisér nic nepřidal. Gregory PECK zde měl již 67 let a je to už na něm vidět. No, stárneme všichni, ale u takových megahvězd by se to mělo "úředně zakázat". Je to báječný film. Nutno vidět. ()
London bol špecialistom na televízne filmy a tak asi ani neprekvapí, že jeho snáď najdôležitejší film vyzerá ako regulérne kino s bohatou výpravou a má navyše hviezdne obsadenie. Krásy Ríma obdivujeme v každom druhom zábere a zároveň sledujeme psychologický, ale aj fyzický (ten sprostredkovane napríklad cez najatých zabijakov) súboj dvoch silných a inteligentných mužov. I keď jeden stojí na strane dobra a druhý na strane zla a oboch ich ich postavenie poznamenalo aj na morálnej úrovni. Finále je zamerané na morálnu dilemu, pred ktorú postavil O´Flahertyho Kappler a jeho rozhodnutie ma presvedčilo o štvrtej hviezde. ()
Gregory Peck je záruka kvality! Navíc film je inspirován skutečným příběhem! Obdivuhodná je statečnost monsignore Hugh O´Flaherty, např. když se vydal do věznice v přestrojení! 5* je určitě na místě!! ---- Malá poznámka: kdo viděl tento snímek a líbil se mu, tak by se měl podívat také na Masakr v Římě, kde H. Kapplera hraje R. Burton (škoda, že se neobjevil v této roli i zde). ()
Galerie (10)
Zajímavosti (12)
- Názov filmu je odkazom nielen na čiernu sutanu a šarlátovú šerpu, ktorú nosili Monsignores a biskupi v Katolíckej cirkvi, ale aj na dominantné farby regálií nacistickej strany. (Arsenal83)
- Jedna z troch príležitostí vo svojej kariére, v ktorej si Sir John Gielgud zahral pápeža. Ďalšími dvoma boli Boty svatého Petra (1968), kde stvárnil fiktívneho pápeža Pia XIII. a Alžbeta (1998), kde stvárnil skutočného pápeža Pia V. (Arsenal83)
- Postava generála Maxe Helma (Walter Gotell), Kapplerova (Christopher Plummer) nadřízeného, je rovněž skutečná. Jmenoval se Karl Friedrich Otto Wolff a byl generálem Waffen-SS, nejvyšším velitelem SS policie v Itálii a třetí nejvýše postavenou osobou v SS obecně. Na konci války dosáhl vyjednáváním s americkou tajnou službou v Itálii příměří. V norimberském procesu byl odsouzen nejdříve ke 4 letům vězení, později k dalším 15 letům za podíl na genocidě italských Židů. Po 5 letech byl však ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel v Německu v roce 1984 ve věku 84 let. (NinonL)
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (méně) (více)