Zlatíčko

Několik měsíců ze života proutníka aneb oneman show pro Juda Lawa a jeho doposavad nejlepší herecký výkon. Původní verzi s Michaelem Cainem jsem zatím bohužel neviděl, ale vzhledem ke kvalitám tohoto snímku se odvážím tvrdit, že jde o zdařilý remake. Snímek má i velice povedenou vizuální stránku a slušné tempo. Velkou výhodou jsou Alfieho ženy, které nejsou jen "bezejmenné stádo", ale každá z nich je unikátní a skvěle zahraná. Potěší, že se snímek ke konci nepřeklopí do schématu klasické romantické komedie, ale zůstává po celou stopáž na vlně, na které se veze od první scény. Přesto druhá polovina již není díky napravenému Alfiemu až tak výborná jako ta cynická první polovina filmu. (13.01.2007)

Prvá časť filmu je z jednej polovice tvorená trápnymi príhovormi Alfieho do kamery a z druhej jeho sexuálnymi avantúrami, v druhej časti Alfie, pán kurevník, padá na hubu, ale výsledok je rovnako prázdny. Za zmienku stojí Jude Law, ktorý je síce šarmantný lámač sŕdc, ale keď dôjde na iné herecké polohy (smútok, hnev, sklamanie, osamelosť...) rozdiel v hraní veľmi nevidieť. A taký je celý film. Rozprávka s poučením o tom, že byť mašina na trtkanie a kašľať na city sa neoplatí a človek raz okúsi kopanec života, kde prvá polovica je prázdna a druhá falošná a nedôveryhodná. Za zmienku stoja azda len prsia Sienny Miller a skvelé piesne Micka Jaggera. (10.07.2010)

Ahoj všem. Já tenhle film zbožňuju! Stejně jako zbožňuju původní biják ze šedesátých let, a stejně jako baštím oba hlavní představitele! Jude je mi vzhledem k aktuálnosti trošičku sympatičtější, než Michael, předvádí zde svoji civilní polohu a je stejně neodolatelný, jako v Na dotek. Sekundují mu (oho, čeština dokáže být tak krásně skrytě výmluvná:D) krásné herečky, které sehrály přesně střižené role, to celé korunuje trojlístek Powell/Steward/Jagger podobně skotačivě, jako o osmatřicet let dříve Sonny Rollins. Achjo, musí být skvělé být na chvíli Alfiem.. ..a mít se filmově! ;-) Woo. (23.11.2011)

Ležérní filosof životních potěšení lehce proplouvající nebo spíše projíždějící v limuzíně úskalími vztahů se slabším pohlavím, které se ho snaží udržet. Však to je snad ta jedině správná filosofie v New Yorku 21. století - tomto zlatém jablku k nakousnutí, jak je přesvědčen miláček žen a hlavně sebe sama Alfred - Alfie. Jeho "sbírka" představuje jakousi encyklopedii žen počínaje vdanou paní, pokračuje svobodnou matkou, přítelkyní přítele, mladou alkoholičkou a konče zralou ženou, která má vlastní sbírku. Ironií osudu je, že to je právě ona, kdo bezstarostnému hédonistovi Alfiemu vryje první nesmazatelnou vrásku do čela. Jo, každé mládí jednou končí. A Alfie má navíc tu smůlu, že kromě hezkého obličeje a mládí nemá již žádná další aktiva, jako vzdělání, dovednosti, záliby, známosti, dobrou práci atp., i když vrozenou inteligenci mu nelze upřít. Takže když přijde čas zamyslet se nad otázkou, co dál, Alfie se skutečně zamyslí, jenže film neukáže, na co nakonec přijde, přijde-li vůbec na něco. Otázka volby totiž nemá jednoznačnou odpověď. Někdo je stavěný na život v jednom, většina lidí se však ještě pořád drží vžitých a všeobecných představ o životě ve dvou anebo ho skutečně potřebuje. A je tu i spousta dalších variant a nuancí, které ovlivňují naše volby a rozhodnutí, jako například poměr sebejistoty, nároků a přejícnosti osudu vůči pochybnostem, rezignací a nezdaru. Život je zkrátka hádanka s nekonečným množstvím odpovědí, z kterých se dozvíme vždy jen jednu jedinou. Ale co je zcela jisté, je to, že ta odpověď není nikdy zcela kompletní a ideální - máme-li to, nemáme zároveň ono, máme-li ono, nemáme zas to. Možná je to i tím, že nejsme kompletní a ideální my sami. ___ Zlatíčko Alfie je podobný Samci Nikkimu (http://www.csfd.cz/film/255434-samec/) - oba nejsou zlí ani špatní, jen o něco víc myslí na sebe než na jiné, až najednou zjistí, že jediní, kdo myslí na ně, jsou oni sami. Zajímavé je, že postava svůdce vyžaduje ich formu vyprávění, aby se divák dozvěděl, jak taktika a strategie svůdce funguje. Nahlédnutí hrdinovi filmu do hlavy je bonus pro diváka, mínusem Zlatička je však to, že se teď budu muset ještě podívat na původní film Alfie z roku 1966. Moderní "Alfie" vykazuje ještě jednu spojitost s 60. léty. Jude Law se pohybuje po městě na skútru značky Vespa, který byl velmi oblíbeným u britských Mods ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Mod_(subkultura) ), čímž připomíná podobného sebestředného antihrdinu - objekt dívčího obdivu, kterým byl Ace Face (Sting) ve filmu Quadrophenia ( http://en.wikipedia.org/wiki/Quadrophenia_(film) ). (22.05.2012)

Don Juan počátku třetího tisíciletí. Bezskrupulózní Alfie si jako sebevědomý „womanizer“ užívá přízeň žen - nebere ohledy, nepřeceňuje city, nemá žádné problémy. Vše, co podniká ospravedlňuje vlastní propracovanou hedonistickou filosofií. S tou se seznamujeme pomocí monologů jeho samotného. Celý film je vlastně jedním dlouhým Alfieho monologem, který je prokládaný dialogy s ostatními postavami. Režisér nepoužívá pouze obligátní vntiřní monolog, ale také přímé promluvy Alfieho do kamery, které vytváří nejen přímý (oční) kontakt s divákem, ale také efekt jakéhosi „vzdělávacího kurzu“ – Alfie nás svými příběhy a svými radami učí jak na to. S tím souvisí i jednoznačná orientace na hlavní postavu – Jude Law ani na minutu neopustí plátno a celý film je jeho hereckou exhibicí. Někdy od poloviny se bohužel snímek pomalu, ale jistě začíná proměňovat - z apoteózy děvkařství se stává prostou moralitou. Rytmus, atmosféra, Alfieho monology, herecký výkon – to vše se začíná zadrhávat a obalovat moralizujícím balastem, celý tento proces pak vrcholí závěrečným monologem. (09.01.2006)