Marat - Sade

Existují jen dvě možné interpretace toho díla. 1. Se jedná o geniální snímek s hlubokou filozofickou myšlenkou, který rozhodně není určen širokému publiku... 2. Je to jen pouhá past na pseudointelektuály, kteří se budou předhánět v kladných komentářích a trochu si zaslintají blahem. Já Marat - Sade vnímám i po druhém zhlédnutí jako velmi nepovedenou adaptaci slavného díla, která díky špatně zvolené formě ztrácí možnost správného obsahového sdělení. Přesto se však jedná jen o velmi rozporuplný snímek, ve kterém se lze šťourat a hledat geniální myšlenky, které tam nejsou, ale co, vždyť to přeci můžeme u každého díla. (08.11.2006)

Theatrum mundi promlouvající zpoza železných mříží, zneklidňující síla idejí a činů postav, které svou konsekventní nekompromisností vždy otřásají světem polovičatých konformistů, kteří se je snaží uzamknout v blázincích či dějinách. Dá se stavět na vyřčeném rozdílu mezi ústřední dvojicí, ale zajímavější je hledat jejich neverbalizované totožnosti - jejich dvojaká nenávist i podřízení se přírodě, přírodě chápané očima 18. století, v níž se měly nacházet zákony a přirozená práva, na nichž měl stát každý příští svobodný a šťastný svět. Sade jako ten, kdo nenávidí přírodu pro její lhostejnou všemocnost, a právě pro její moc, před níž není úniku, se jí podřizuje v hledání její největší jistoty: rozkoší těla. Proti němu Marat, který se rozhodl realizovat zákony přirozené rovnosti a svobody i s použitím násilí a prostředků, jejichž asketismus, přísnost a strohost popírají samu přírodu - snaží se tedy přírodě uniknout, aby jí stvrdil: v obou případech příroda a její zničující síla triumfuje nad strnulostí světa na té "správné" straně mříží, jež si své vlastní mříže v životě, společnosti a politice ani neuvědomuje. /// Nevím, co někteří diváci od zfilmované divadelní inscenace očekávají, ale zde jsou přepis hry i herecké výkony skvělé, navíc je film doplněn kvalitní kamerou, dodávající kinematografickou nadhodnotu, nedosažitelnou v divadle. (11.09.2015)

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~ (24.01.2022)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Přesná definice šílenosti lidského konání, bez ohledu na století. Sehraná pod dohledem a za mříží, plná přetěžkých monologů, teatrálně a groteskním způsobem vypráví o tragickém světě před mříží, o nutnosti a marnosti revoluce, osobní i společenské, o znovu a znovu nabyté svobodě, jež má pro každého zcela jinou podobu, ale pokaždé narazí na vysokou zeď, o chaosu, utrpení, bolesti a neustále činorodé smrti, o nás normálních, kteří se přetvařujeme a JE nazýváme blázny, film o nejhorších lidských pudech a jejich vítězství...všichni přece chtějí z klece ven. A já? U druhého zhlédnutí se chci nechat bičovat ženskými vlasy, potom snad připíšu něco smysluplnějšího... (20.04.2020)