Meshes of the Afternoon
Scénář:
Maya DerenKamera:
Alexander HackenschmiedObsahy(1)
Snímek Odpolední osidla natočila jako svůj debut Maya Deren spolu s českým dokumentaristou a fotografem Alexandrem Hammidem. Derenová zde zužitkovala své pohybové zkušenosti a cit pro výraz, zatímco Hammid přidal filmařskou zkušenost a neuvěřitelný obrazový talent.
Děj snímku je spíše sensuální halucinací, která se odehrává na malém prostoru domu ústřední dvojice a v jeho nejbližším okolí. Využívá zručně multiplikace postav a předmětů, takže hlavní hrdinka se potkává sama se sebou nebo se pozoruje v situacích, které se už staly a v prožívané současnosti je doprovazejí mírné obměny v provádění úkonů (např. otevírání dveří). Neustále vracející se motiv květiny, klíče a nože znejisťuje diváka, aniž by mu na závěr poskytl uspokojivou odpověď, proč se předměty v příběhu objevily. Některá zpodobnění Mayi mají místo obličeje zrcadla, která jen posilují dojem existenciální úzkosti. Surrealistický film končí v tragické pointě, která jediná poskytuje jakési vodítko k uchopení děje.
(Hwaelos)
Recenze (65)
NFR 1990 ()
Krásná kamera, krásný střih a jedno z nejlepších avantgardních-nekomerčních děl vůbec.Režisérka Maya Derenová je vůbec jednou z hlavních předchůdkyní takzvaného no-budget-filmu.Tento ve skutečnosti asi patnáctiminutový debutový snímek je jakousi směsicí a perfektní kombinací reality a imaginárních vizí.Žena sama režisérka vejde do opuštěného domu, a pozoruje zde nejrůznější obyčejné předměty.Příklad:gramofon ještě běží, sluchátko leží vyvěšené vedle telefonu.Zatímco žena čeká na obyvatele domu upadne do hlubokého spánku.Později vstoupí do domu muž a totéž dějové pásmo se nyní opakuje v několika různých variacích, přičemž předměty a ženiny sny nabývají hrůzné fantaskní dimenze a vzdalují se stále více reálné skutečnosti.Objeví se zde kupříkladu jakási podivná žena v černém oděvu, která však má místo obličeje zrcadlo!Jindy zase vidí mladá žena vstupovat do domu sebe samu.No totál fantasmagorie.Snímek vrcholí skutečnou sebevraždou ženy-realita na začátku a na konci příběhu se prolíná právě s těmi fiktivními a imaginárními prvky.Jedním slovem perfektní úlet za 5* rozhodně a to sice z jisté originality. ()
Nejoriginálnější experimentální snímek 40. let. Abychom našli styčné body, představivost, prolínání snem a realitou potřebujeme k němu správný klíč / nůž. Perfektní práce se stíny, kamerou, herci a originálního děje. Určitě velká inspirace a práce, která ovlivnila Davida Lynche, stejně jako to byl malíř Francis Bacon. ()
Slabina je ten klíč, jinak vynikající! Alexander Hackenschmied byl bezpochyby geniální. Prý režie Maya Deren, to určitě. Prý Lynch, haha. Zdejší zmatené dětičky evidentně o jiného artového filmaře v životě nezakoply, tak budou lynchovat do haleluja. Potřebovalo by to tady všechno trochu proškolit. (Hodnocena verze bez hudby, zato s dodanými zvuky, která je imho působivější.) ()
(1001) Tenhle film je tak snově nadpozemský, že mě inspiroval k tvorbě dřív, než jsem ho vůbec viděla. Už první, zcela dokonalá scéna mě absolutně odzbrojila a také přivedla k myšlence, že bych si měla rozšířit slovní zásobu pozitivních slov, protože mi přijde jaksi nedostatečné častovat podobné filmy slovy jako dokonalý, úžasný nebo fantastický. Práce se symboly, ženskou krásou, tajemnem, obrazem, stíny, hudbou... květiny a schody. Ach. ♥♥♥ ()
První a poslední spolupráce autorské dvojice Deren-Hammid. Hammid, který tak ovlivnil českou (filmovou) avantgardu, odchází v roce 1939 do USA a ovlivňuje dále. Meshes of the Afternoon lze považovat za základ amerického nezávislého (avantgardního) filmu. Pečlivě vystavěná kompozice obrazu, výrazná střihová skladba a hudební složka dodatečně zkomponovaná Dereniným pozdějším manželem, Teijim Item činí z tohoto kraťasu vskutku nevšední zážitek. ()
Odvážím se říct, že z tohoto musel David Lynch brát inspiraci. Jak hudedně, tak vizuálně. Prvotina Deren je opravdu výborná. A to mě vede k zamyšlení jestli mám říkat, že to je "Lynchovské" nebo "Derenovské". ()
Lynchovská fantasmagorie, stojí za zhlédnutí! ()
Takto má vyzerať to čo ja nazývam artová pi*ovina. Super Lynchovina, ktorú som si užil aj napriek tomu, že som ju nepochopil . Strihovo , kameramnansky a hlavne prácou so zvukom ( na svoju dobu) skvelé. Ale ak si mám predstaviť, že by mal takto vyzerať celovečerák, tak amen tma 10/10 ()
Výborná vec. Formalistický surrealizmus v čírej podobe - forma prevláda nad obsahom, obsah sa zvíja a pretvára, a v závere nadobúda významovo odlišné kontúry príbehu ako na začiatku. Orientálna východná hudba, pripomínajúca staré japonské animované kraťasy, ale s prvkami indoarabských melódií, perfektná čiernobiela kamera a striedanie uhlov, diagonál, množenie postáv a k tomu obrazové symboly. Maya Deren tu dokonca v jednej časti usporiadala čosi ako "strihové hry" (pasáž vystupovania a zostupovania po schodoch). Vyvrcholenie je veľmi, veľmi zaujímavé. Jednoduché, čisté a pôsobivé. 90% Video tu. ()
Vskutku nevšední podívaná. Ani Lynch by to zřejmě nenatočil lépe :) Kraťas, který může na určité jedince působit jako Rorschachův test - surrealistické záběry evokují v divákovi nějaké subjektivní asociace, nad kterými by bylo možné se psychologicky zamyslet. Jako fanda Lynche nemohu nedat 5 * :-) ()
Fascinace kdysi, když jsem to viděl náhodou a netušil, o co jde. Dnes v noci naveden kvalitními diváky a životopisem, jakože to je to pravé, tudíž už to nebylo tak čisté. V komentářích celkem zajímavá diskuse: Přečtěte si Morien, Hwaelos, PollyJean, psice, rekky, Vančura, egbert a nějak si to přeberte. ()
Surrealistické vnitřní uvěznění s rozpadem romantické ženské duše do několika osobností pronásledovaných vidinami a klopýtajicích mezi proměnlivými skutečnostmi. [8/10] (Němý, čb. /// Scénář: Maya Deren /// Kamera: Alexander Hammid /// Hudba: Teiji Ito (přidána 1952)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Keby takto vyzerala (dnes) väčšina krátkometrážnych experimentálnyvh filmov, začal by som chodiť na festivaly experimentálnych filmov. Zaujímalo by ma, či sa jedná o ojedinelý experiment vo svojej dobe, alebo už podobne šialené filmy mali v USA nejaké solídne zázemie. ()
Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy). ()
Žeby bol tento krátky film pramatkou dnešných pomerne obľúbených filmov pohrávajúcich si s časovými a dejovými rovinami príbehu. Veru je to možné. Toto dielko je navyše veľmi jednoduché, originálne a výborne natočené. Videné v rámci projektu 52 films by women. ()
Páni klíč měnící se v nůž, to je skoro stejně zajímavé, jako holubi přístávající na letištní ploše kapesníku. ()
Že bych z toho byl nějak dvakrát odvázaný, to ne. Nechápu, jak ve 40. letech někdo mohl točit ještě němé filmy, ale dejme tomu. Téma opakování, možností, variant, zmítání vnitřními pocity, sebevražednými myšlenkami, depresivní sny, no prosím, prosím, každému dle jeho libosti. Ale přece jen mi to zavání až příliš určitým egoismem, kde sice některé záběry jsou zajímavé (vše v uličce), ale dění v domě fakt nic moc. ()
Slovy André Bretona: "Zredukovat imaginaci na otroctví, i kdyby šlo o to, čemu se vulgárně říká štěstí, znamená uhnout všemu, co v sobě lze najít z nejsvrchovanější spravedlnosti. Jedině imaginace mi dává počet z toho, co může být, což je dost na to, aby byl tak trochu zrušen úděsný interdikt; dost také na to, abych se jí oddal beze strachu, že se klamu (jako by člověk mohl v sebeoklamání zajít dál, než zašel). Kde se začíná stávat něčím špatným a kde končí bezstarostnost ducha? Neznamená možnost zbloudění pro ducha spíš náhodnost dobra?" ()
Jeden z najzaujímavejších avantgardných filmov aké som mal možnosť vidieť. Práca kamery a pohrávanie si s realitou a surrealizmom, využívajúc jednoduché prostriedky k tomu aby bol divák šokovaný a znepokojený, tu naberá na dokonalosti( deja vú, zámena predmetov, hlavná hrdinka sa objaví v miestnosti tri -krát, hodený nôž roztrhne zrkadlo, ktoré je tvárou tajomnej bytosti). Vypomáha si hlavne intenzívnou a nervy drásajúcou hudbou. Tá z neho robí znepokojujúci, ale pôsobivý film. ()