Goro, bílý pes

Nezapomenutelný seriál mého mládí. Samozřejmě částečně i pro to, že běžel tehdá v TV a odehrával se v celkem exotickém prostředí - v Japonsku. Soudruhům asi příběh o psu hledajícím pána (obdoby Bílého Bima černé ucho) nevadil a tak byl v rámci každého Studia kamarád k dispozici jeden díl. Na tu údoní píseň asi nikdy nezapomenu. Je otázkou jak by na mne seriál působil dnes, nebo ještě lépe na dnešní generaci. Třeba již mírně vyčpěl. V mých vzpomínkách ale zůstává dál. * * * (16.06.2016)

….. „ Příběh je o velkém a věrném přátelství japonské dívky Reiko a jejího psa Gora. Goro svou paní ztratil, jediným smyslem jeho života se stala touha znovu ji najít a vrátit se domů. Na své dlouhé pouti běžel opuštěnými kraji, brodil se řekami, vzdoroval nepřízni počasí, hladu a únavě.“ Docela ráda jsem si připomenula seriál mého mládí (pravda, trochu jsem si těch 9 dílů tentokrát zkrátila). Ono vůbec neškodí, někdy neslušně nakouknout návštěvě přes rameno do notebooku a zjistit co se v něm skrývá :- ). (15.09.2006)

Tento seriál navazuje na o rok starší stejnojmenný film. Na rozdíl od něj ho však neznají ani Japonci ani IMDb a zdá se, že navždy zůstane legendou pouze pro jistou generaci československých diváků. Když jsem se nedávno dostal znovu k celému seriálu (TADY), trochu jsem váhal s jeho zhlédnutím, protože jsem ho naposledy viděl očima malého kluka. Dojímavý příběh, osudově smutné oči Japonců, cituplný voice-over komentující Gorovy osudy, nejemotivnější hudební melodie mého dětství a probrečený snad každý díl seriálu, vytvořily tehdy nesmazatelný filmový zážitek. A ten tady také hodnotím. No, po těch letech musím konstatovat, že ta naivita je opravdu veliká, původně děsivý souboj s medvědem je spíš k pousmání, celé je to hodně natahované a ta Molavcová, ježišmarjá.... Navzdory tomu je to stále jakž-takž koukatelná záležitost a třeba samotný Goro hraje moc fajn. Když jsem ale snad po 20 letech znovu viděl úvodní znělku, emocím a nostalgické slze jsem se neubránil. (02.02.2006)

Tohle bude asi opravdu citové vydírání. No tak si to představte: Goro (pes) jde za svou paničkou (ženská) přes všechny japonské ostrovy, furt to natahujou, aby byl divák dojat a i když je blízko ní, ani s tou svou píšťalkou, kterou můžou slyšet jen psi, ji on neslyší. Přitom: za své dlouhé cesty (137 min) ho mohli a) přejet autem, b) sežrat, 3) mohl ho pokousat nějaký jiný hodný pes (např pitbul) apod. apod. Je to prostě protahované ad absurdum, uslzená píseň a ubrečená Japonka...a teď mi vysvětlete, proč jsem k tomu sedal každý den, abych slzel, zrovna, no zrovinka JÁ?! :-D (10.10.2003)

Tak tady nezafunguje ani obvyklá dávka nostalgie, protože už v 80. letech mi seriál (a to jsem byl mnohem mladší a nezkušenější) přišel jako cílevědomý kalkul a promyšlené citové vydírání s trpícím, (jak jinak) statečným pejskem. Když si vzpomenu na tu dojímavou hudbu podmalovávající protahované dialogy, brr! Celkový dojem 40 %. (14.02.2008)