Kwaidan

Ak by som chcel na nejakom príklade ilustrovať, aké ťažké je prehrýzť sa niektorým filmom k záverečným titulkom, poslúžil by mi Kwaidan. Paradoxom je, že Kobajašiho, aj za výkon v tomto filme, považujem za vynikajúceho režiséra a napriek tomu mi minúty filmu ubiehali pomaly. Film je poviedkový a zaradený medzi horory. Poviedkové filmy spravidla neudržia porovnateľnú kvalitu jednotlivých poviedok a horory neobľubujem. Na druhej strane som mal dojem, že ide skôr o balady nie nepodobné Erbenovej Kytici (trochu ma mrzí, že som na to neprišiel ako prvý). Nedá sa povedať, že ma Kwaidan sklamal, ale pravdou tiež je, že som bol rád, keď skončil. (07.08.2023)

Černé vlasy a Sněhová královna jako by z asijské verze původních Andersenových pohádek vypadly. Škoda, že obě působí pouze jako podařené prology k mnohem rozsáhlejším (a zajímavějším) látkám, protože když už se to dostane do té nejzajímavější fáze, tak to končí. To třetí kaidan Muž bez uší má přesně opačný problém, i přes ne až takovou zajímavost je roztažen na nejdelší stopáž. Slušelo by tomu spíše kratší a údernější podání. A tak vlastně pouze Šálek aka předchůdce všech těch japan shocků funguje jak má. Přesto žádný z kaidanů není špatný, ale žádný není ani vyloženě skvostný. Mnohé však zachraňuje "skřípavý" ruchový podkres a krásná interiérová "à la studio Hammer" výprava. PS: Já už si tu Hearnovu sbírku kaidanů budu muset pořídit, škoda že je v antikvariátech nesehnatelná. (15.08.2010)

Tohle bylo jako dokonalé spylnutí duší. Z pohledu diváka zvyklého na dnešní tempo a formu by se samozřejmě pár věcí vytknout dalo, ale nakonec i ta vražedná stopáž (naštěstí jsem si to dávkoval jednotlive po povídkách, jako vcelku by se to i dalo, ale myslím si, že bych ochudil sám sebe o ten dokonalý prožitek pořádně se ponořit do každé povídky a vychutnat si ji samostatně a s plnou pozorností), ultrapomalé tempo (ale japonské filmy té doby prostě takové jsou, a i když by se povídka o bezuchém muži dneska smrskla na nějakých max. 20 minut, z té její zdejší hodiny jsem se nenudil ani vteřinu, naopak, každou jsem se, opojen, snažil prožít co nejvíce - protože je nejlepší) a jednoduchá prostota příběhů (ano, nakonec se zase ukáže, že ty dobré věci jsou často prosté a jednoduché, že není potřeba nějaké zvratověpointové onanie, že i jednoduchost dokáže vyděsit a mrazit) se nakonec stejně jen přičtou k dobru celého filmu. Kwaida je prostě lahoda, úžasná výprava, dechberoucí vizuální stránka, zajímavé příběhy, úžasné zpracování a naprosto, opravdu naprosto skvělý hudební/zvukový doprovod, z něhož se mi ježily chlupy po celém těle). Lahůdka. Lahůdka. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu jmenoval dokonalý film, a nesměl bych říct Nekonečný příběh, zřejmě bych neváhal a řekl Kaidan. Protože on dokonalý je. Věřím, že asi ne pro každého, ale pro mne jo. (17.03.2014)

Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl. (04.03.2007)

Nemám slov! Nejenom, že v Kaidanu Kobajaši podle mého dosáhl svého vrcholu prostorové kompozice obrazu, kterou fantasticky dotvářejí i zvuky, ale díky expresivní kulisové, hlasové a herecké stylizaci dosahuje účinek těchto strašidelných povídek netušených uměleckých výšin. Každý pohyb, odstín, věta, hra stínů, zvuk, vše je naprosto vyvážené. Hudba je omezena na naprosté minimum, lze říci, že hudbou může být jediné zadrnčení struny biwa. A to nemluvím o tom, jak mistrovsky je zvládnuto samotné vyprávění (ovšem po japonsku - tedy se vypráví pomalu). Přitom film nepůsobí nijak akademicky, naopak, jakoby z něj dýchal duch lidových historek zasutých v generacích samurajů, mnichů, vesničanů.... Skutečně nevšední zážitek, filmový crème de la crème, který toužím vidět v kině! (04.01.2009)