Kaidan
Kwaidan
Kwaidan
Obsahy(1)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
(Filmový přehled)
Videa (2)
Recenze (51)
V našej distribúcii mal film premiéru v roku 1967 a štyri poviedky boli rozdelené do dvoch filmov: Kwaidan: Čierne vlasy a Kwaidan: Muž bez uší. Všetky poviedky mali spoločného menovateľa - sú historické a venujú sa ducharine. Práve otázka duchov je v japonskej kultúre silne zakorenená a v týchto príbehoch sú trochu zromantizované. Nejde o klasický horor, aj keď snímok aj po technickej stránke využíva žánrové charakteristické vlastnosti. Najpútavejšia je minimalistická hudba a zvuk a efektná práca s farbami. ()
Ak by som chcel na nejakom príklade ilustrovať, aké ťažké je prehrýzť sa niektorým filmom k záverečným titulkom, poslúžil by mi Kwaidan. Paradoxom je, že Kobajašiho, aj za výkon v tomto filme, považujem za vynikajúceho režiséra a napriek tomu mi minúty filmu ubiehali pomaly. Film je poviedkový a zaradený medzi horory. Poviedkové filmy spravidla neudržia porovnateľnú kvalitu jednotlivých poviedok a horory neobľubujem. Na druhej strane som mal dojem, že ide skôr o balady nie nepodobné Erbenovej Kytici (trochu ma mrzí, že som na to neprišiel ako prvý). Nedá sa povedať, že ma Kwaidan sklamal, ale pravdou tiež je, že som bol rád, keď skončil. ()
Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl. ()
Kaidan boduje zejména co se týče obrazové stránky. Pro lidové báchorky je podobný převod na plátno ideální. Posiluje mýtickou a pohádkovou atmosféru, přičemž nijak nesnižuje hororovou efektivnost samotného příběhu. Atmosféra je zde, jak je v japonsku zvykem, velmi pomalá a spoléhá se spíše na pozvolnost než laciné šokování. Jednotlivé příběhy vycházejí z tradičních povídaček zaznamenaných na přelomu 19. a 20. století. Pro dnešního diváka budou zajímavé zejména z hlediska přiblížení východní kultury, jakožto hororové povídky totiž nejsou příliš působivé. Díky svému stáří a tradičnosti se totiž ukazují jako předvídatelné, čemuž příliš nenapomáhá jejich délka. Můžete se kochat podařenou vizualizací, nechat se pomaličku unášet a postupné vyprávění si užijete, případně na tento přístup zapomenout, spěchat a snímek protrpíte. ()
U třetí povídky jednoznačně platí, že ani těch několik uhrančivě krásných obrazů nespasí že to je místy tak ukrutně zdlouhavé, že i Bella Tarr je najednou jak Michael Bay - ale snad je na tom kratší verze filmu lépe (viděl jsem 3+ hodinovou). Ostatní kratší části jsou na tom ovšem výrazně lépe, a uchovávají si velmi zajímavou atmosféru i přes velmi divadelní podání. 8/10 ()
Galerie (35)
Photo © Continental Distributing
Reklama