Nahý mezi vlky

Do koncentračného tábora je prepašovaný malý chlapec. V kufri. Bez viditeľných otvorov na dýchanie. Ale o technikáliách nechcem písať. Problém je, že namiesto živej bytosti tu dieťa zohráva skôr úlohu pasívneho talizmanu, ktorý si jednotliví trestanci kedy chcú pomojkajú v náručí, aby mali lepšiu náladu. A on drží ako hluchý dvere. Žiadny vzťah si s ním nikto nebuduje. Raz sa zasmeje a dvakrát rozplače. Dajú mu mlieko a trocha najesť. To je všetko. Inak by si divák mohol myslieť, že ide o figurínu. Myšlienka super. Je synom nikoho a zároveň všetkých. Ale prevedenie ma núti pokladať ho za kulisu bez duše. Film postupom času naberá patričné tempo. Je krutý, ako sa na túto tému patrí. Len vtedy už sa dejú veci nezávislé od najmenšieho obyvateľa Buchenwaldu, ktorý by tam v podstate ani nemusel byť. (23.05.2023)

Myslím si, že toto je celkom slušná adaptácia literárnej predlohy a cítiť, že na jej vzniku sa podieľal aj samotný Bruno. Chýbalo mi tu ale lepšie zobrazenie neľudských táborových podmienok a otrasného zaobchádzania s väzňami, ich mučenie. Tieto časti v predlohe boli naozaj silné. Naopak tých komunistických žvástov tu bolo ďaleko menej, čo mňa veľmi potešilo. No a film bol, čo sa postav týka, ďaleko prehľadnejší. Mal od začiatku tempo a kvalitu, ktorú nestratil do záverečného finále. A chlapec? O tom primárne film nebol, jeho príchod spustil len určité udalosti .. bol pre osadenstvo nádejou a zmyslom žiť... (30.05.2023)

Nahý medzi vlkmi nie je iba o skrývaní dieťaťa v koncentračnom tábore. Blíži sa koniec vojny, každý to už tuší a všetci sú z toho nervózni. Skrývať dieťa nie je jednoduché, treba to premyslieť a prejavovať aj dostatok odvahy a schopnosti vzdorovať nátlaku nacistov. Všetko vedie k očakávanému koncu, ale na napätí to filmu neuberá, skôr naopak. Klasicky, skôr neautorsky prerozprávané, čo ale na druhú stranu znamená zachovanie tej správnej vojnovej atmosféry, tak, ako sme zvyknutí. Navyše bez prehnane zbytočného citového vydierania. Armin Mueller Stahl ešte s vlasmi. (24.07.2016)

Syrová, černobílým obrazem podtrhovaná atmosféra, uvěřitelné herectví, zajímavé postavy i děj, poslední cca půlhodina, nutící člověka dýchat poněkud přidušeně, očistný závěr - a přesto do plného hodnocení filmu "cosi" chybí...snad depresivnější atmosféra, snad ještě o něco zajímavější styl vyprávění - kdo ví. Snímek každopádně stojí za zhlédnutí. (04.10.2006)

Vedle samotného příběhu mě nadchla především jeho jazyková stránka. Nebylo to poprvé, kdy jsem si při sledování filmového ztvárnění dramatu (zní to směšně „drama“ - v čase, kdy každý okamžik vyvažuje věčnost) z koncentračního tábora uvědomil, jak se ty různé řeči, nejen indoevropské!, jednotí v jednu společnou. Němý ústřední hrdina, chlapec (anebo dívka, jak leckdo z „heftlinků“ připouští) v sobě soustředí vše, co se v jeho přítomnosti pronese - a jeho netotožnost (nejen jazyková) odkazuje právě tím nejnaléhavějším symbolem řeči, jíž se marně snažíme dorozumět, právě k této jednotě. Vzpomněl jsem si přitom na - snad ten nelepší - esej Vítězslava Nezvala o mateřštině, v němž uvažoval nad tím, jak oproti němčině, kterou například Milada Součková nebo Thomas Mann pokládali na přelomu třicátých a čtyřicátých let za neplodný jazyk, vzniká na konci civilizace - nová řeč, kterou mluví bojovníci ve španělské válce - tedy muži i ženy různých národů. Tento podivný film mě utvrdil v tom, že tato rajská, všem společná, řeč se rozeznívala i v koncentračních táborech, ba v nich především. (08.08.2020)