Kalamita

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)

Jak jsem na Chytilovou původně nadával, tak teď mě naopak velmi příjemně překvapuje. Kalamita je zajímavý a zábavný film ze železničářského prostředí (které mi je sympatické, už jenom těmi vlaky, nádražími a nádražkami - btw, jedna, která tam byla a jedli v ní, vypadala jako nádražka v Přerově), který je dost dobře zrežírovaný a díky tomu i skvěle funguje. Chytilové se tohle fakt povedlo, sice se "zklidnila" s kamerou, ale vůbec to nebylo na škodu. Dokonce to i fungovalo jako komedie (a to prosím pěkně od začátku do konce), dokonce jsem se u toho párkrát zasmál nahlas. Ve finále se z toho sice stane podobenství, ale ta komedie v tom je naštěstí pořád. A i tak, finále patřilo k nejlepším scénám filmu. Jako celek to na mě působí tak, že tu máme sled spolu navazujících scének, ale úplně ucelené to přesto nebylo. I tak se na to ale dá v pohodě dívat a Kalamitu můžu prohlásit za dobrý film. 4* (26.10.2019)

Vrstev, paralel a metafor by se dalo najít požehnaně, ale film by fungoval i pro diváky neznalé reálií normalizačního Československa. Díky přirozenému Polívkovi proplouvajícímu životem s grácií inspektora Clouseau, film šlape jako absurdní zamotaná veselohra. Ulítlý scénář kontrastuje s neodbytně realistickým režijním stylem Věry Chytilové a spolu s hudbou Laco Decziho dává snímku specifickou atmosféru. Škoda že cenzoři na Barrandově stříhali jak vzteklí, protože tady bylo našlápnuto na na něco výjimečného. I tak vznikl malý klenot. (11.12.2020)

Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... (10.05.2008)

Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek). (22.07.2012)