• Subjektiv
    *****

    Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli.(7.8.2009)

  • D.Moore
    ****

    Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek).(22.7.2012)

  • Autogram
    ***

    Chápem, že filmy (oneskorenej) Novej vlny sú často o bežných problémoch bežných ľudí a v podtexte môže byt metafora alebo podobenstvo často nepohodlné režimu. Polívka tu dáva s prehľadom toho bežného železničiara s bežnými starosťami, ale tú metaforu bolo treba hľadať lupou. Alebo som zle hľadal, a na zaujímave momenty filmu bolo treba, bohužiaľ, čakať hodinu dvadsať.(2.12.2018)

  • Willy Kufalt
    *****

    ,,Nesmíme mluvit, nebo se udusíme!" V prvním plánu lze Kalamitu brát čistě jako slušnou oddechovou komedii: syn strojvůdce horské služby zanechal studií, aby navázal na rodinnou tradici a stal se úspěšným železničářem; je to ale velký smolař, takže na každém kroku se nám dostává do různých (často komických) malérů a kalamitních případů, které se stupňují až po závěrečné ocitnutí se s posádkou pasažérů v opravdové, sněhové kalamitě... Nicméně od počátku se nám odvíjí vnitřní boj poctivého hrdiny s okolitým světem plného protekce, úplatkářství a pošramocených lidských vztahů. V této rovině již není pouze příběhem železničářství v 80.letech, ale i satirickou kritikou společnosti.                                                         Tolik krásných figurek, z velké části v zajímavém podání tváří tehdy ne moc známých a neokoukaných: od nevěrné přimářky Jany Synkové, záletní sympatické průvodčí Jaroslavy Kretschmerové, až po moudrhého učitele Zdeňka Svěráka, který nepřímo vstupuje do života Honzy několikrát od prvního příchodu do práce až po osudovou kalamitu ve vlaku. Díky komickému nadhledu je snesitelný i komunistický stranník Václav Švorc v roli kategorického soudruha náčelníka stanice. Tyto a mnohé další postavy všech generací jsou odrazem lidí kolem nás, vytvářejí spolu jeden celek svět plný různých nedorozumění a kalamit, náhody je spojují, zapájejí do vztahů a některé z nich osud sejme i do osudového okamžiku hraniční situace. Nikdo z nás neví, kdy, s kým a v jaké situaci se náhle může ocitnout a do jaké míry nepokoje bude reagovat. Závěrečných 20 minut v ocitnutí se ve vlaku vříceném do sněhové kalamity všechno vrcholí, není nouze ani o napětí, humor, až překvapivě na rok vzniku ani o otevřenou satiru.                                                                                                            Za mě jeden z nejlepších filmů Věry Chytilové. Ta dáma jako režisérka byla velice svérázní a kontroverzní, nicméně její obohacení čs. kinematografie jejími filmy ze 70.–80. let stojí opravdu za to! Závěr dá se charakterizovat jako existencialismus v humorné podobě. Tedy slovy Bronislava Poloczka, ,,Všude dobře, v hospodě nejlíp", žejo? ;-). Speciálně bych ještě vyzdvihl zajímavou jazzovou hudbu se sólem Laca Decziho na trubku, který si mimo jiné zahrál menší roli strojmistra - trumpetisty Doudy. 95%(3.2.2018)

  • rakovnik
    ****

    Pro mě jeden z nejlepších filmů Chytilové, která se svým dvorním komikem Bolkem Polívkou nám vylíčila spoustu kalamitních životních situací mladého muže, který dělá za socialismu kariéru u dráhy. Krásně běžné absurdní situace (viz jídelní vůz), svižné dialogy, nádherné horské prostředí, pracovní nasazení v osmdesátých letech...(15.6.2011)

  • - V úvodní scéně, kdy Honza (Bolek Polívka) jede ve vlaku a nakukuje z chodbičky, ve směru do vagónu lze spatřit v odraze ve skle dveří ruku kameramana, držícího kameru. (ledofredo)

  • - Bolkovi Polívkovi, která hrál roli Honzy Dostála, se nabídnutý scénář vůbec nelíbil a roli odmítl. Teprve když jej režisérka Chytilová přesvědčila, že se scénáře držet nebudou, na roli kývl. (sator)

  • - Spoiler: Při zavalení vlaku sněhem jeho osazenstvo zjistí, že jsou zasypány oba vozy ze všech stran. Ale v závěrečné scéně, kdy všichni vlak opouštějí vyhrabaným otvorem, je vidět část jednoho vagónu nezasypaná (včetně dveří a oken). (navabaca)