Kalamita

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. (14.11.2003)

Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. (10.02.2009)

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)

Parádní moralistická satira, sarkastický portrét reality reálného socialismu (úpadek společnosti a její morálky), kde nic nefunguje, nikdo se o nic nestará, nikdo nic nechce dělat, navíc už vůbec, dělám jen do výše svého platu, pokud možno tedy co nejméně a hledím si jen svého, avšak jestli jste si všimli tak s plným pultem v řeznictví, takže zas tak špatné jsme se neměli a ty ceny..:-) Bolek v roli jakésiho idealisty Honzi Dostála, zahrál bravurně, poprvé po vedením paní Chytilové, k níž měl zvláštní vztah, jeho role byla upřímná, nesměla, neohrabaná ale i naivní, pokud bych ji měl k někomu přirovnat tak to bylo herectví něco mezi Burianem a Pucholtem ze šedesátých let pod vedením Formana, aniž by tedy oba nějak přímo kopíroval. Zdařilý film s parádní pohyblivou kamerou, jako celek sice slabší ale film je hlavně o jednotlivých postavách jejich charakterech a psychologii, hlášek a vtipných situací, lavinové finále bylo natočené vskutku velmi autenticky, ostatně jako celý film...Film by měl shlédnout povinně mašínfíra Sranda Grossů, aby si zavzpomínal na začátky své později velmi úspěšné kariéry:-) Jen více takových vysokoškudláku s posláním jako měl Bolek a uvidíte jak se za chvíli budemem mít všichni dobře:-) ps: ddt: Super komentář Pshimi-Enšpígl, naopak zajímavý : subjektiv, sportovec, Marigold. (17.05.2006)

Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... (10.05.2008)