Kalamita

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. (14.11.2003)

Prosím vás, jaká lavina? To se jen sesulo větší množství sněhu... Na první pohled nenápadný, ale velmi podařený film. Studený, poblitý, umakartový socialismus. A přece mám z oné kalamitní doby v tomto výsměšném filmu mnohem lepší pocit než z doby naší. Tehdy si člověk mohl ještě alespoň namlouvat, že ve společnosti o něco jde. Tehdy byl ještě myslitelný ten nerozhodný Polívkův hrdina. Tehdy ještě bya možná satira. (01.07.2011)

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 % (03.01.2021)

Filmy Věry Chytilové obecně nebývají můj šálek kávy....Tohle tak úplně špatné nebylo, místy jsem se zasmál, ale když jsem si poslechl rozhovor s Chytilovou, kde akcentuje "drama" ve smyslu, že jde o konfrontaci vertikální kalamity (kalamity ve vztazích jednotlivých protagonistů) s kalamitou horizontální (skutečnou sněhovou kalamitou), tak nevím.... Těch posledních 15 minut, které se odehrávají v zavaleném vlaku, nebylo vůbec špatné (docela slušná ponorka....), ale nějak mi to moc nepasovalo k tomu předchozímu ději. (20.01.2019)

Některým filmům čas ubere, jiným přidá. A stejně tak to platí o divácích. Například já jsem v 15-ti letech na Formanovu Hoří, má panenko, jen nevěřícně zíral a smějící se rodiče považoval za paka. O dvacet let později jsem se u tohoto filmu královsky bavil. A něco podobného se mi stalo u Kalamity. Dozrál jsem já, ale i film samotný. Přitom se toho za těch 30 let zase tak moc nezměnilo(u ČD téměř nic). Lidi stále chtějí a hledají to, co nemají, nebo mít nemohou a samozřejmě stále dělají špatná rozhodnutí i navzdory tomu, že následky vidí všude kolem sebe. Kalamita má zvláštní atmosféru, pro mě o to víc vtahující, protože jsem z železničářské rodiny a navíc je skvěla napsaná a zahraná. I díky tomu si uvědomíte, že i po kolena v socialismu, si mnozí uvědomovali v čem žijí a přesto se tomu dokázali zasmát. A já se smál u Kalamity, přestože na tom nejsem o nic lépe než její protagonisté. Polívka byl vynikající a ostatní mu skvěle sekundovali. Komedii plnou situačního humoru přetavil čas v absurdní grotesku, která vás pobaví a nenápadně vás donutí zamyslet se, jak si v životě vedete vy sami. (01.07.2011)