Mládí

How to settle down in Seattle? Cameron Crowe zachytil osudy dvacátníků z jednoho bloku a zmrazil zvláštní atmosféru bezstarostných 90.let. Není těžké začít, ale vytrvat. Není těžké hledat, ale najít. Singles zdobí skvělé herecké výkony, scénář i soundtrack. Ale tu rozevlátou náladu vystihuje song jedné kanadské písničkářky: Life’s a dance. We all have to do. What does the music require. People all moving together. Close as the flames in a fire. Feel the beat. Music and rhyme. While there is time.... We all go round and round. Partners are lost and found. Looking for one more chance. All I know is.... WE´RE ALL IN THE DANCE. (30.05.2007)

Uběhl nějaký ten pátek, co jsem tento film hodnotil 4* a co jsem ho viděl. Dnes jsem si ho znovu pustil a měním na 5*. Nebudu se pouštět do žádných pseudointelektuálních analýz zabývajících se výběrem hudby a otevřeně přiznávám, že pátou hvězdičku dávám za scénu s videoinzercí, jmenovitě toho pána ve středních letech, který s šíleným výrazem v očích upřímně říká: "Jsem strašně, strašně, ale strašně sám.":-) (02.06.2007)

Památník Seattlu 90. let je bombastický nejen po stránce hudební (Pearl Jam, Soundgarden, R.E.M. aj.), ale (kupodivu) i po stránce dějové. Po "Řekni cokoliv..." jsem si v duchu přísahala, že ať si Crowe říká cokoliv, mně to bude jedno. Naštěstí jsem na tuhle vnitřní přísahu zapomněla a užila si "grunge-retro" jak se patří, navíc ve skoro až povídkovém příběhovém hávu a s překvapivým množstvím sympatických postav. Sečteno a podtrženo: "Láska a hudba přežijí svět!" :-) (11.01.2012)

Očekávání bylo veliké a úměrně tomu následovalo i zklamání. Příběhy roztříštěné bezmála do formy povídkového filmu do mne žádným způsobem nevstupovaly, připadal jsem si skoro jako čtenář novin, jejichž obsah je mi vzdálený a konce článků podle očekávání vždycky stejné. Tři hvězdičky jen za řemeslo, jinak bych šel ještě níže. (08.01.2012)

Když se Bridget Fonda po svém rozhoduje, zda zavolá nespolehlivému „příteli“ a zároveň samolibému rockerovi, musel jsem souhlasně pokyvovat. Díky Cameronu Croweovi tu máme komické i ty méně úsměvné (až smutné) epizody ze života několika lidí, kteří žijí zatím hlavně sami pro sebe v jednom domě v Seattlu. Crowe jejich generační výpovědi dělí do několika kapitol, těží z přesvědčivých hereckých výkonů, poměrně uvěřitelných partnerských situací, lehké ironie, výborně napsaných dialogů i monologů. Jen škoda, že se mi postavy nedostaly víc pod kůži.. (26.11.2013)