Mládí

Cameron je opět svůj a vyprácí lehce ošuntělý a v základu jednoduchý příběh o lásce a vztazích. Ne vždy je to však pouze černá a bíla a občasná přímočarost a jasně daná nalinkovanost mi dosti vadily. Postavy jsou vcelku zajímavé, ale jejich problémy jsou tak nějak obyčejné. Člověk se jim úplně nedostane pod kůži. Vše je až příliš předvídatelné. Nicméně Crowe si s daným materiálem hraje jako s dítětem a jen díky jeho režijní zdatnosti vzniká spoustu nezapomentuelných scén. Navíc Mat Dillon je skutečně ukázkový hipík se vším všudy, včetně nehorázně tupého výrazu. Jen ta síla změnit se a uvědomění si, že "ona" je ta pravá mi k němu už jaksi nesedlo. Až příliš fádní, přesto jako odreagování vcelku koukatelné. (23.10.2006)

Vážení přátelé...jako tehdejší puberťák odkojení stylem Grunge, jsem o tomhle filmu samozřejmě dost slyšel, ale nějakým nepochpitelným řízením osudu jsem se s ním potkal až dnes...A musím říct, že mě docela zklamal. Je to opravdu víceméňe nuda - takové rockovější Beverly Hills. A ostatně - myslel jsem že té muziky tam bude taky víc. A nemyslím si, že bych hodnotil jinak, kdybych to viděl už tehdy... (01.06.2007)

Cameron Crowe je rocker a vyjadrovať sa k parádnemu hudobnému podmazu nemá asi zmysel, stačí spomenúť Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains, Smashing Pumpkins, Jane´s Addiction a pod. Príbeh ako taký je sympatickou odľahčenou vzťahovou komediálnou romancou, ktorá nikoho neurazí. Maximálna oddychovka... (09.11.2011)

Jelikož nemám rád filmy, jejichž scénáře jsou založené na jednoduchém řešení vztahů, nezaujala mě ani tato vztahovka ze Seattlu. Co mě na filmu nadchlo, byla výborná grungeová hudba místních kapel... s tím však musím dodat, že se bohužel už příliš nedostavila místní grungeová atmosféra. Zřídka se dostalo i na výborné vtipy, hlavně během dvou vystoupení členů Pearl Jam. Jinak ale pro mě vcelku nezáživný film. (17.07.2012)

Pohodový film o věcech, které prožívá každý z nás, ať je to v Seattlu, nebo v Brně. Lidi se láskují, potom se rozcházejí, utvářejí milostné vztahy, které se později buďto vydají cestou "...buďme aspoň přáteli...", či se v lepším případě vydají na společnou cestu životem, plným vzájemného porozumění. Crowe o tomhle všem vypráví s velikým nadhledem ve filmu, plném odkoukaných životních situací a chytrých dialogů, jehož hlavní myšlenkou je naprosto zřejmá skutečnost, že každý člověk k sobě někoho potřebuje a srdce si vždycky řekne samo. A když k tomu hraje výkvět grungeový scény, jako jsou třeba Alice in Chains, či Soundgarden, pak není co řešit. Nebylo taky marný nasávat tu atmosféru tehdejšího Seattlu, města, jehož vliv na hudební scénu začínal v té době být celosvětovým. Točilo se ve stejný době, kdy Nirvana se svým Nevermind pořádně nakopla "dveře vnímání" a pomohla dostat rockovou hudbu do věřejnoprávních rádií. Kdo ví, možná k tomu pár procenty pomohl i tento Croweův film. PS: Pobavila mně minirole zpěváka Pearl Jam Eddieho Veddera jako bubeníka Dillonovy kapely :o) (05.02.2006)