Rozhovor

Velice pozvolna se rozjíždí tento mrazivý a depresivní krimi snímek. Ale o to drsněji a zajímavěji končí. Harry Caul (Hackman) odposlouchává lidi. Je to profesionál každým c(a)oulem a svoji práci bere velmi vážně. Díky moderním technologiím, je schopný odposlouchávat na několik set metrů dlouhou vzdálenost a tento kontakt s lidmi je mu bližší, než přímá konverzace. Jednoho dne pořídí nahrávku, o které postupem času zjišťuje, že může odposlouchávané dostat do velkých problémů a že jim může hrozit i smrtelné nebezpečí a začne se o případ zajímat na vlastní pěst. Naprosto fenomenální výkon Gene Hackmana, výborná jazzová hudba a postupem času houstnoucí atmosféra, dělají z filmu kultovní dílo ve svém žánru. Harry začíná najednou pochybovat o své vlastní identitě, mysli i smyslech. Závěrečná půlhodina šponuje nervy diváka jako struny a rozehrává před jeho zraky velké finále. Rozhovor natočil Coppola mezi dvěma díly Kmotra, ale určitě nejde o film, jehož lesk by zaprášil čas. Jde o výborný počin, který má stále svou váhu a pokud divák přečká první hodinu filmu, která není tak nervydrásající, ale i tak moc důležitá, bude na konci náležitě odměněn. (01.01.2011)

Gene Hackman v psychlogicky detailne prepracovanej postave Harryho Caula, ktorý sa živí odpočúvaním osôb. Po čase naňho doľahne svedomie, prejaví sa u neho zvedavosť ("curiosity is human nature", ako hovorí jeho kolega), začína sa prejavovať naplno paranoja a schýza (rovnako ako v spoločnosti, poznamenanej aférou Watergate). Coppola natočil veľmi kvalitný, pomalý, psychologický triler, ktorý nezaujme tempom, ani hutnosťou deja, ale predovšetkým one man show jeho hlavného predstaviteľa. Nie je to príjemný film a asi ťažko ho budete chcieť vidieť znova. Moje hodnotenie nie je vyjadrením jeho kvalít, tie sú nesporné, ale nepríjemného pocitu z filmu, ktorý vo mne zostal. (09.07.2012)

Výborné drama s neselhávajícím Genem Hackmanem v hlavní roli. Složitě zachycená konverzace je sice trochu nervózní, ale na první pohled banální. Ale čím víc informací hlavní hrdina má, tím se smysl jednotlivých vět i celého rozhovoru postupně mění. A z dramatu se stává paranoidní thriller. Francis Ford Coppola se projevil jako nadaný režisér, ale zejména jako výborný scenárista. (24.08.2008)

Golfista má pravdu. Na tento Rozhovor sa nedá zabudnúť. Je to tak naťahované, nudné, monotónne a otravné, že na Rozhovor z dielne režiséra môjho milovaného Draculu, nezabudnem do konca života už len preto, že som mala chuť napchať sa energeťákom značky Redbull a vyskočiť z balkóna. Nepopieram, Rozhovor má skvelý námet a rozhodne som od tohto neočakávala nejaké krvavé masakre - a lá John Woo - na nevernú manželku či sentimentálne kecy ohrdnutého manželíčka. Koho ale zaujíma nejaký na smrť nudný polhodinový pseudointelektuálny blábol na večierku detektívov - samotárov, ktorí si mastia ego svojimi profesionálnymi výkonmi odpočúvacích tajtrlíkov spred dvadsiatich rokov?! Dve hviezdičky za niektoré sugestívne scény ( scéna v hoteli či záverečná názorná ukážka choroby z povolania ) podporené ťaživou klaustrofobickou hudbou. Coppola vie budovať napätie, napínať diváka a gradovať atmosféru mu nerobí žiaden problém, no tu to trochu dosť prepískol. (23.05.2010)

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce. (11.01.2015)