Jana Eyrová

Nejdříve jsem viděl verzi z roku 1996. Té jsem dal 4 * proto, že se mi líbila, ale něco mi v ní chybělo. A potom, co jsem viděl tuto verzi, tak vím, co to bylo. Atmosféra a Joan Fontaine, protože tohle je pro mě pravá Jana Eyrová! A Orson Welles taky nebyl špatný, vlastně byl více než dobrý… Takže pokud jsem verzi z roku 96 dal čtyři, tak tady musím logicky jednu přidat. (06.07.2009)

No teda, maje v paměti nejasné vzpomínky na někdejší českotelevizní zpracování s p. Kačerem, měl jsem tento příběh za nějaké sladkobolné šidítko pro ženy, ale tato verze je pěkně zhorrorovaná. Pochmurná gotická architektura, válející se mlhy, větve vichrem bičované, temná oblaka hnaná skučícím větrem, temnota i za bílého dne a do toho Orson Welles, který by konec konců mohl hrát z fleku Frankensteina. Až našinci té pochmurné atmosféry, kde už chybí jen nějaký ten společenský oděný krvesavec, příjde škoda vyplýtvat na trošku neobvyklou love story. Velice dobové, leč působivé. (16.03.2012)

Klasické spracovanie známeho románu, ktoré sa okrem záveru drží predlohy. Postavy sú fajn, charizmatický Welles nesklame, síce ani Joan Fontaineová, ale hlavnou hrdinkou mala byť predsa predstaviteľka nepríliš krásneho zovnajšku, čo v tomto prípade jednoznačne neplatí a Joan je napriek zvolenému účesu krásna žena. Kedže ide o klasické - štúdiové - spracovanie, dôraz sa kladie na mnohopočetné a kvetnato vypovedajúce dialógy. Predstalen dávam prednosť neskorším a 'tichším' spracovaniam. Každopádne, tento snímok je tiež nadpriemerný, navyše aj atmosferický. (05.05.2016)

Hollywoodská verze. Nevadí mi, ráda si ji pustím i opakovaně, ale mohlo z toho být víc. Možná delší stopáž, možná jiný výběr titulní představitelky, případně jiný způsob sestřihu... Joan Fontaine byla příliš hezká a poddajná a spíš mi připomínala krásnou panenku. Janu si představuju energičtější. Rochester Orsona Wellese měl pro postavu Rochestera potřebné charisma, myslím, že na roli se dobře hodil. Přesto mi mezi oběma hrdiny chybělo větší jiskření, abych se dostala s hodnocením minimálně o hvězdičku výš. (22.10.2007)

Šíleně poplatné době vzniku, ale díky bezmála hororové atmosféře proklatě zábavné. Té je z velké části dosaženo relativně konvenčními prostředky (stínohrou, působivými gotickými kulisami, mlhou a větrem hnanými temnými mračny), nicméně největší díl děsivosti spočívá na Wellesových rozložitých bedrech, který si zde střihl dalšího z rozmanité galerky svých sadistických manipulátorů. Jeho Rochester se pevně vryje do paměti. Na scénu nastupuje zpravidla tak, že se vynoří ze stínu (nejlépe v detailu tváře), zpoza rozvalené zídky, vztyčí se z mlhy jako Drákula, nebo odněkud vyskočí s dramaticky vlajícím pláštěm za doprovodu hřímajících žestů. V mizanscéně se vždy - jako zachmuřený démon, jako temná, nedobytná věž - hrozivě tyčí nad chudinkou vzlykající Joan Fontaine, koulí očima, do kterých je mu namířeno bodové světlo, takže se zdá, že mu v nich poskakují ďábelské plamínky a repliky odříkává monotónním barytonem, který se pouze ztišuje do mumlavé nesrozumitelnosti nebo vzpíná k autoritářskému zahřmění. Naprostým vrcholem je scéna, kde Jane donutí k tomu, aby svolila se sňatkem. Jak pozvedá hlas, aby umlčel dívčiny námitky, nabírá se kolem páru bouře, což vrcholí tím, že si Jane majetnicky přitiskne na hruď, triumfálně vystrčí bradu a do stromu udeří blesk. :) (31.07.2011)