Světlo ženy

Tak tohle byl naprosto bravurní film. Brilatní ztvárnění dvou rozbolavělých duší brilantně ztvárněných paní Schneider a monsieurem Montandem. Jak jsem neposeda, tak na toto jsem koukala od třetí minuty do poslední vteřiny včetně titulků jako přibitá. I slzu jsem uronila. Celé to bylo kompaktně dokonalé, včetně vedlejších postav. Tancující opičák Jackson s růžovým pudlíkem na konci v hotelovém pokoji to dokonal. Zkrátka vynikající výchozí bod v románu Romaina Garyho, k tomu perfektní scénář, režie a neoddiskutovatelně i již zmínění herci. Tak tohle menu bych si dávala každý den. (23.07.2011)

»Čím bola staršou, tým snáď bola stále lepšou a lepšou, a tak sa môžem iba neustále domnievať, čo by vlastne dosiahla v neskoršom vekovom vydaní?« • Psychologicko-filozofická dráma, zväčša prezentovaná v hádankách, ktorej som síce ihneď neporozumel, no i napriek tomu som ju postupne dokázal na priemernú známku (d)oceniť, keďže táto spletitá dejová mozaika napokon do seba celkom obstojne zapadala, ale zároveň bola i pomerne dosť ťažkou na celkové strávenie, a tak zrejme v divákovi ostane po skončení tohto Costa-Gavrasového filmu taký zvláštny pocit, pozostávajúci najmä z toho, aký mix podivuhodných záberov mu tento režisér vskutku priamo naservíroval rovno na dlaň, kde si aspoň opäť ustrážil svoju technickú stránku veci v podobe strihovej skladby, a teda spoločne s minimálne dvomi ústrednými, hereckými výkonmi, čo tentoraz nemám na mysli konkrétne nič iného, než zrovna Yvesa Montanda a Romy Schneiderovú, ktorí stelesnili zaujímavé, no súčasne i záhadné postavy: Michela Follina a Lýdiu Towalskú, a to s určitými, traumatickými zážitkami, čo je v podstate „hlavným ťažiskom” tohto počinu, v ktorom podal naprosto rovnocenný, herecký výkon i taký šimpanz Jackson, mimochodom hodný toho slávneho Cézara, a tak sa teraz následne pýtam, i keď asi zbytočne, čo ste v tej francúzskej Akadémii, dočista zaspali na vavrínoch, alebo ste skrátka mali iba klapky na očiach a štople na ušiach? (smejem sa). • A nezabudnite si všimnúť ani začínajúceho talianskeho herca - Roberta Benigniho, ktorého isto postrehnete vďaka jeho typickej fyziognómii, čo je poznávacím znamením v tom, že sa proste v tejto súvislosti vôbec nestratíte. Ak ešte predsa môžem, tak jednoznačne si zapamätáte i ďalšie dva nasledovné, herecké prejavy v podaniach Lily Kedrovej na jednej strane, a zase predovšetkým Romoloa Valliho na strane druhej, ktorý je vedľa titulných postáv, asi tým najzručnejším sekundantom, ktorým disponuje toto kinematografické dielo z roku 1979. • Apropo, v snímke si taktiež zahral i začínajúci Jean Reno, a tak teda vyskúšajte, inými slovami pozorne sledujte, či si ho nakoniec kdesi, na ozaj menšom priestore, všimnete, no v jeho prípade je to zjavne oveľa zložitejšie na postreh, než práve čo sa týka jeho kolegu hneď na ním. • Naozaj neviem, či sa to len kvôli tomu oplatí. (24.06.2023)

Osamělý muž v tísni potkal světlo. Ženu, kterou ani nestihl pořádně poznat, ale měli toho hodně společného a jeden den, jednu noc stala se pro něj vším... Náhoda nebo osud? Costa-Gavras po několika silně politických filmech natočil obyčejný komorní příběh o obyčejných lidech. O lidském trápení i hledání smyslu života. A opět na mne zapůsobil silně, s neobyčejným prožitkem deroucím se až na dno duše. Nakonec ani ta politika zde nechybí, i když tahle linka hodně spjata s dobou napůl rozdělené Evropy byla možná trochu navíc, ale nijak nerušila tu nadčasovost a ještě více můj dojem prohloubila. Půvab Romy Schneiderové mi nemohl uniknout, ale o něco víc než ona a Montand mne zaujal ve vedlejší roli pro mne neznámý Romolo Valli, v symbolicky své úplně poslední roli. Náhoda nebo osud? A nejsilnější scénu z celého filmu, kdesi v závěru, tvoří cirkusové číslo dvou zvířat s hudebním doprovodem tanga... dovedete si něco podobného, pokud jste film neviděli, vůbec představit? 95% (06.05.2020)

Niektoré z psychosomatických teórií vychádzajú z priblíženia neznámych ľudí na základe ich vnútorného nastavenia. Z tohto pohľadu sa film mohol volať aj "Stretnutie zúfalcov". Prekonávajú utrpenie, stratu z odchodu blízkych, či blížiacu sa smrť. Muž, žena a v ich tieni neustále prítomný opilec a zvierací artista v jednej osobe. Každý z náhodne sa zrodiaceho páru sa snaží priblížiť k tomu druhému. Raz ako blízki priatelia za chvíľu zase ako milenci. Ich postoje sú dané nielen náhle vzplanúcou láskou, neistotou búrajúcou nastavené hranice dobrovoľne zvolenej samoty a do značnej miery aj potrebou poskytnúť milosrdenstvo trpiacemu. Žena v závere však správne podotýka niečo v tom zmysle, že rodiaci sa vzťah nevychádzal v tomto prípade ani tak zo znalosti pováh, ale len z povahy danej prežívanou bolesťou a utrpením a z poskytnutého súcitu. Tento film vo mne dozrieva. Najprv som ho posunul do trojhviezdičkovej úrovne, najmä z dôvodu takého ťažkého dumania plného ultravážnych tvárí a dialógov, avšak ako reflexiu rozpadnutých partnerstiev v neskoršom strednom veku/ po štyridsiatke a hľadajúcich si adekvátnu náhradu, ktorá už má tiež veľa za sebou je to celkom fajn. Pachuť trochu nasilu naimplantovanej ťažoby síce ostáva, ale pozrieť sa to oddá. Ba i opakovane. (11.06.2014)

Děj se pomalu vleče a jen zvolna se rozkrývá, o co v příběhu vlastně jde. Kdyby nebylo skvělých hereckých výkonů dvou hlavních protagonistů, skoro by se přes první polovinu nedalo dostat. S přibývajícími minutami však film získává na přitažlivosti, až je člověku nakonec líto když se objeví závěrečné titulky. Tak vkusně drsně podávané utrpení se jen tak nevidí. (15.01.2012)