Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejné šílené rodiny, a šílených lidí kolem nich, které ona rodina přitahuje, .... jenom se mi zdálo trošku přehnané jak jel tím vozíkem až ke své lásce, se mi zdálo, že to bylo dělané že jel přes noc a přijel k ní časně ráno, tam měl být mnohem rychleji (( :: jinak vcelku dobré, pobavil jsem se a to byl účel filmu (24.01.2006)

Osobně bych nad filmem ještě dýl poseděl ve střižně, konkrétně bych usekl velkou část poslední dvacetiminutovky, kde film ostře přeřadil z přetáčené čtverky na laxní dvojku (což se dalo na mém obličeji explicitně pozorovat - z výsostně pobaveného šklebu přešel v mírně znuděný kukuč). Nejsuverénější zbraní filmu jsou zcela bez debat herecké kreace, které jsou bez výjimky vynikající - od trochu macháčkovsky stylizovaného Trojana, přes všechny roztomilé Heřmánky a Kroboty až k fantastické paní Divíškové. Příjemné překvapení, kterému ty čtyři hvězdy dám rád a to ani nezohledním, že se jedná o náš film, kterým normálně přidávám. 70% (29.08.2007)

Navzdory všem šílenostem je to nejnormálnější Zelenkův film. Rozpohybování divadelní hry dopadlo nad očekávání dobře a s řadou scén si autor opravdu vyhrál (úžasný rozhovor chodce s řidičem popojíždějícím v zácpě, jízdy s vozíkem), ale stejně mi scénář připadal poněkud nedotažený. Řada hlášek má (podobně jako u předchozích filmů) slušnou šanci na zlidovění. Ivan Trojan je opět dokonalý, ale ještě víc mě zaujal Miroslav Krobot. To se skoro nechce věřit, že to je neherec ve své první roli (na divadle i ve filmu)! (07.03.2005)

Příběhy obyčejného šílenství mi přesně padly do noty. Citlivě hrající Ivan Trojan opravdu v podobě své postavy Petra zažívá denně malé šílenosti, které ovšem jeho životu dodávají správný náboj. Dále bych zmínil Miroslava Krobota, jehož naprosto charismatická postava je skvělou figurkou prolínající děj celého filmu. Tato tragikomická záležitost pro mě zkrátka byla nad výsost příjemnou záležitostí. :) (24.04.2006)

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)