Příběhy obyčejného šílenství

Na jedné straně ambiciózní scénář s místy zdařilým budováním osamocenosti člověka v moderním plastikovém světě a na straně druhé prapodivné situace, které se zálibně zhlížejí ve své vlastní kurióznosti (jak nepodobné je to Švankmajerovým Spiklencům slasti!), sklon k hláškovitosti a bavičský humor známý i z filmů Jana Hřebejka. To má pak negativní vliv i na celkovou existenciální výpověď. Zelenkově symbolice totiž při pokusu o hlubší interpretaci brzo dochází dech a divák si uvědomí, že to celé je prostě a jednoduše jen příběh několika zadrhnutých milostných vztahů, jejichž katarzí má být osvědčený polibek na usmířenou, byť zmařený vykonstruovanou (a tudíž očekávanou) pointou. (16.09.2007)

Dobrý, ale méně by bylo více. A to jak vůbec tohohle cool humoru v českých filmech přelomu tisíciletí (napoikstý už to trochu unavuje), tak obzvlášť toho důrazu na cool ujetost uvnitř příběhu samého. Nakonec se ukazuje, že právě ta nejtrapněji napsaná postava, která tam byla celou dobu na přes držku (matka), je jediná, která tomu ve finále dává smysl. Ovšemže ne tak, že by jediná potřebovala spásu, nicméně jako jediná dosáhne toho, kolem čeho ostatní jen mlsně chodí. Duch vane, kudy chce. Nebo to celé byl vlastně její příběh? Komentář: Artran. (14.12.2016)

Režisér a scénárista Petr Zelenka se v oceňované divadelní hře Příběhy obyčejného šílenství vrátil ke svému emblematickému tématu – příběhům malých lidských "odchylek" až úchylek. Po ohlasu v Dejvickém divadle přesunul osudy svých hrdinů i na plátna kin a nabízí se otázka, zda dobře udělal. Většina těch, kteří hru shlédli, tvrdí, že ne. Popravdě, tomuto názoru se nedivím, ač jsem zmíněný kousek neměl tu čest shlédnout. Filmová verze má velmi silnou a působivou kostru v podobě ústředních postav (výtečné herecké výkony všech zúčastněných samozřejmostí!) a několika opravdu brilantně napsaných epizod a pak poněkud přebytečnou svalovinu složenou převážně z věcí, kterou si vynutilo filmové zpracování. Přemíra obrazu na úkor pointy, zbytečná rozvleklost a ztráta koncentrace, která je pro příběh jednoho normálního blázna klíčová. Film ztrácí zejména ke konci intenzitu i bezprostřední kontakt divák–postava, který do té doby zejména výtečný Ivan Trojan dokáže udržet. Přesto je výsledek poměrně působivým spojením typického Zelenkova sarkasmu a citu pro absurdno i "všední" tragiku. Podle mého ale Příběhy obyčejného šílenství nedosahují kvalit trochu podobně laděných Knoflíkářů, kteří byli jaksi... filmovější. (25.03.2005)

Obávam sa, že Petr Zelenka film zamýšľal ako divácky prístupnejší. A že najsympatickejšou postavou mal byť hlavný hrdina a nie jeho štrbavý otec vo vedľajšej úlohe. Ani vyváženie tragédie a humoru nie je najpresnešie a mnohé komické scénky skĺzajú do nemoty. Stále však celkom príjemná sonda do ľudskej uletenosti, pri ktorej sa nebudete nudiť a nájdete si v nej niečo svoje. (02.03.2005)

Divadelní hra to může být skvostná, na plátně ale leccos nefunguje. Petr je podivín, co občas svoji (dnes již bývalou) přítelkyni Janu tu a tam zapomene u benzinové pumpy nebo omylem někomu ostříhá vlasy. V jeho světě řada věcí neklape, stejně jako ve vztazích okolo něj je značné dusno, respektive prázdno. Casting tvoří vyprahlé figurky, s kterými jsem měl problém se ztotožnit, ač situace, které prožívají, nutí k smíchu i zamyšlení. Výsledek ale více působí na mozek a bránici než na srdce. Tam uvnitř ve mně po shlédnutí Zelenkův film nic moc nezanechal. Herecky ale potěší nejen (opět naprosto bezchybný) Trojan, ale i divadelní režisér Miroslav Krobot v roli jeho otce, Nina Divíšková nebo Zuzana Šulajová. (19.01.2007)