Režie:
Petr NikolaevScénář:
Jiří StránskýKamera:
Martin DubaHudba:
Martin SmolkaHrají:
Jakub Doubrava, Táňa Pauhofová, Petr Forman, Zuzana Stivínová, Karel Zima, Ondřej Vetchý, Pavel Zedníček, Vladimír Javorský, Pavel Landovský, Rudolf Pellar (více)Obsahy(1)
V roce 2005 natočil režisér Petr Nikolaev film o lásce, přátelství, smrti a naději. Vznikl podle námětu povídky "Štěstí" a následného scénáře spisovatele, scenáristy, dramatika a básníka Jiřího Stránského. Jádrem je milostný příběh letmého setkání dvou mladých lidí zavřených v padesátých letech v komunistické věznici. Hlavní hrdina Luboš (J. Doubrava) náhodně zahlédne dívku Danu (T. Pauhofová), do které se zamiluje. Dana jeho cit opětuje a jejich láska je o to závratnější, oč nemožnější je ji v tomto prostředí naplnit. Pomáhá jim v tom i soudržnost vězňů, která mnoha lidem umožnila tuto smutnou dobu důstojně přežít. Příběh na pozadí perzekuce a neustálé přítomnosti smrti podává důkaz o odvěké vlastnosti mládí, které se vzpírá každé zrůdné teorii a stále znovu se vztahuje k ideálu života bez kompromisů, otupělosti a bezpráví... Padesátá léta minulého století jsou pro řadu z nás již jen pouhou historií, paměť o jejich podobě by však neměla nikdy z naší mysli vymizet. (Česká televize)
(více)Recenze (169)
Nádherný komorní (téměř televizní) snímek z období vězeňského pekla 50. let, svou atmosférou velmi připomínající seriál Přítelkyně z domu smutku (za předlohou stojí význačný představitel spisovatelů - bývalých politických vězňů Jiří Stránský). To, že je především snímkem místy až lyricky milostným, je v tomhle případě ku prospěchu věci - zrůdnost komunistické zlovůle a mezní ukotvení doby vystoupí až jakoby z druhého plánu filmu, leč s o to větší silou... Prvé záběry sice exponují lokaci Pankrácké věznice a opakované vertikální švenky končící záběrem na pěticípou hvězdu sice asociují spíše silné dobové drama, ale jak se později ukáže, jsou spíše připomenutím dominující politické situace a expozicí samou o sobě. Brutalita a naturalistické scény se nekonají, vyprávění režiséra Petra Nikolaeva vévodí spíše zaostření na jednotlivé detaily a figurky muklovského světa, velmi osobitá drobnokresba prostředí a charakterů (zmiňovaná právě v seriálu Hynka Bočana), často i rozměr humorných stránek zobrazované dobové absurdity a především rozměr romantický. Celý film je postaven vlastně jen na těch několika okamžicích letmého setkání, několika pohledů, slov, motáků ústřední milenecké dvojice. Analogičtí Romeo, Julie a tma, milenci v tak mezní situaci a prostředí, že láska vlastně ani není možná... Je tu však onen symbolický kousek nebe (vertikální směr režisér Nikolaev cituje často - práce na střeše, ženy sídlí v horních patrech věznice, čím má Luboš lepší postavení, tím stoupá věznicí vzhůru...), nejenom symbol posmrtné naděje, ale i kousek otevřeného prostoru nad věznicí a v muklovské hlavě... Velmi silně pak působí a ve svém vyznění vystupuje z pozadí příběhu těch pár scén zobrazující skutečný stav věcí - scéna pozorování tajné popravy, scéna se psem... Milostná romance z padesátých let, je to až jakýsi oxymorón, ale ukazuje dobu z pohledu normálních lidí. Ta stylizovaná všednost a výrazová skromnost (pro Petra Nikolaeva v jeho režisérské práci zcela typická - vyjma Báječných let...) je možná stěžejní. Až překvapivě civilní herecké projevy, i okoukané herecké tváře zapadají do výrazu filmové řeči (narozdíl třeba od Bumerangu), nutno pochválit kameru a hudební složku. Filmy jako je Kousek nebe je zkrátka potřeba točit, slouží nám k národnímu sebeuvědomění a očištění od temných stránek minulosti. Ty stíny nevyženeme z kolektivní paměti jen tak, bude potřeba ještě mnoho podobných filmových a obecně uměleckých reflexí... ()
Neznášam súčasnú českú kinematografiu (týmto zdravím Supa). 90% českých filmov je zúfalo nevtipných, scenáre sú plné pátosu a demencie, "hořkosladké" rádoby-dojímavé filmy ma nechávajú chladným, prípadne neúnosne ospalým. O to viac ma prekvapil malý a takmer nezávislý film Kousek Nebe. Nesnaží sa riešiť nejaké zložité vzťahy desiatich ľudí za pomoci filozofických kecov a intelektuálnych rozímaní (Štěstí), ale ide si svojou cestou príbehu maličkej lásky dvoch ľudí uzavretých v špinavých celách jednej českej väznice. Je to možno odvážne tvrdenie, ale pre mňa je Kousek Nebe taký maličký Shawshank. ()
Romantický film zo socialistického lágru, ktorý nie je trýznivý k divákovi. Luboš Příhoda má ku každému svojmu nešťastiu hneď dvojnásobnú dávku šťastia, o ktoré sa postará náhoda alebo dobroprajný dozorca, ktorých sú akoby plné väznice. Nemá tak problém odtrhnúť si svoj kúsok neba kdekoľvek, na streche s dokonalým výhľadom na Prahu alebo aj v hĺbke cely v Ilave. Príjemný film, akurát že snaha o pravdivý obraz doby je značne prekrytá neuveriteľnou romantikou. –––– Dvanáct nebo stodvanáct. To je jedno, slavný soude. –––– Nemôžeš mi ublížiť, som predsa kus tvojho srdca. ()
Zaujímavý romantický film v prostredí socíkovského väzenia, kde sa dostali dvaja mladí ľudia a ich vzájomné sympatie sú také silné, že ich okolie sa rozhodne im výjsť v ústrety. Film sa nehrá na kritiku doby, skôr len využíva vtedajšie pomery na oživenie príbehu. Herecké výkony sú obstojné, takže celkovo to hodnotím nadpriemerne. ()
docela slušně natočená lovestory z období komunistických represí. Tu dobu vystihuje dobře a z nadhledu, takže se občas i pousmějete. Příběh lehký, snad neurážející a citlivě natočený. Tentokrát při souboji 2 a 3 hvězdiček, ta vyšší o vlas vyhrála. [ PŘÍBĚH: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Galerie (17)
Zajímavosti (3)
- I když jde ze střechy věznice vidět panorama Prahy, pro potřeby natáčení si Petr Nikolaev vybral nevyužívanou věznici v Mladé Boleslavi. (Lucas87)
- Když Táňa Pauhofová popisovala, jak se styděla ve své první odhalené scéně ve filmu, nemluvila pravdu. Ve skutečnosti měla odhalenou scénu hned ve svém debutu Kruté radosti (2002). (hippyman)
Reklama