Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Vydařená čertovská pohádka, ve které peklo odmítlo zastaralé středověké postupy, na smrtelníky jde vědeckými metodami experimentální psychologie a místo síry a čmoudu pracuje s emočními rovinami a žlázami vnitřní sekrece. Je to zábavné, lidské, místy (sice krotce, ale přesto) až nepohádkově erotické, přes svou stopáž svižné a dokonce svým způsobem drze a poťouchle políčkující soudruhy i jejich praktiky. Ať už scénami, kdy jsou trestání ti, kteří odmítají donášet na sousedy, nebo schůzujícími pekelníky, kdy lze snadno zaměnit peklo za sekretariát ÚV KSČ. „Kartoték všude nadělali, že by s tím dalo silážovat, ale když je něco potřeba, tak se to ztratí.“ Ještě zábavnější by to sice z dnešního pohledu bylo, kdyby Lucifera hrál Pláteník alias Moučka, ale člověk nemůže mít všechno. (08.03.2016)

Geniální Drdova pohádka, která v literární podobě patří do úzké skupiny pohádek mému srdci nejbližších. Trepifajksl je můj čert nejmilovanější a vůně bramboračky mi asociuje pohádkové peklo (rozumějte, je to příjemná asociace). Filmová podoba mi tak blízká není, ale přesto je skvělá. No a jakej by asi byl takovej úplně černej bělouš? (04.04.2011)

Tohle je taková česká pohádková klasika pro dospělé s morálně společenským podtextem. Však sáhněme si do svědomí, kdo ho máme bez poskvrnky a mnohý se jistě v těch lidských kotrmelcích a přešlapech pozná. Za mě dokonalé dílko, mohu vidět pravidelně a pokaždé se bavím a užívám si ten herecký koncert dnes už legend. Obsazení snad nemohlo být lepší, řeklo by se na míru a já mám pro tenhle český klenot prostě slabost, tohle je mozaika, která do sebe přesně zapadá a nikdy nevybledne. Pro pobavení nad lidským pachtěním a údělem dokonalé. Top je dvojice Plajznerky a Matese :). (04.01.2023)

"Ichturieli, to je ohromné! Já tomu sice docela nerozuměl, ale koncepci máte, to je fakt! (...) No jistě! Hněte jim (v Dalskabátech) psýchou! Ty budou koukat, co se to v nich vrtí!" Tahle pohádka není herecký koncert, ale herecká symfonie... Jak mám ráda Moučku, tak tady ho ještě přválcovali Větrovec s Bláhou... Nádhera... Pohádka pro všechny generace (jako dítě jsem milovala Matesa Plajznerčinýho, co už nechtěl rohy ani ocas, od puberty si zase užívám tu ironickou linku fráterníků, podvodníků i pekelníků), je to prostě skvost natočený lehce a s nadhledem... Miluju! (24.01.2021)

Pozemšťanské čertovství, které je vždycky tak trochu v opozici vůči pekelné vrchnosti luciperů, mefistů a dalších "věrchušek". To je původní východisko, tak blízké lidovému tradičnímu pohledu na svět, v jedné z nejlepších pohádek dnes zapomínaného českého spisovatele Jana Drdy. Scénář i režie tuto složku Drdova pohledu akcentují v ještě větší míře s jasným přitakáním lidovému světu malých řemeslníků, drobných rolníků a ne vždy solventních chalupníků a zahradníků (to jsou starobylé výrazy pro nejchudší rolníky na vesnici), o čeledi nemluvě. Postupné zpozemšťování starého čerta, energicky přesvědčovaného jadrným ženstvím, pro něž jakoby se Bohdalová narodila, jsou hlavním prostředkem režijního záměru. Vznikla pohádka, jaké se dnes už netočí, pohádka osobitá, vskutku lidová, přestože tak umělecky (uměle) pojatá. Pohádka teplé jako pohlazení, příběh jakoby stvořený pro dlouhé zimní večery, když videa došla, DVD se opotřebovala a mrcha proud ne a ne pustit bednu k vysílání pořadů všeho druhu a většinou jediné kvality: nenudit, ať to stojí, co to stojí. Tou jadrností a tím pozemšťanstvím vlastně dílo pozoruhodně silné, na které se nezapomíná. Ani po desetiletích. (24.03.2008)