Broken Flowers
Broken Flowers
Zlomené kvety
Broken Flowers
Režie:
Jim JarmuschScénář:
Jim JarmuschKamera:
Frederick ElmesHudba:
Mulatu AstatkeHrají:
Bill Murray, Julie Delpy, Brea Frazier, Jeffrey Wright, Meredith Patterson, Ryan Donowho, Alexis Dziena, Sharon Stone, Frances Conroy, Christopher McDonald (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Don Johnston (Bill Murray) je zapřisáhlý starý mládenec, jehož právě opustila jeho poslední láska Sherry. Nedá se tím vyrušit, odhodlán dál trávit čas své předčasné penze před televizí. Když ale dostane záhadný dopis, naznačující anonymně, že s některou z četných bývalých lásek má dospělého syna, je nucen přece jen se zamyslet nad minulostí. Poháněn spíš svým sousedem a kamarádem Winstonem, který si rád hraje na detektiva, než vlastní zvědavostí, vydá se nakonec Don pátrat, která z jeho někdejších milenek by mohla být autorkou dopisu a matkou jeho syna. Jediné stopy jsou růžová barva dopisu a psací stroj, na němž byl napsán. Postupně se setká se čtyřmi ženami, které něco znamenaly v jeho životě (Sharon Stoneová, Frances Conroyová, Jessica Langeová a Tilda Swintonová), ale žádná v něm neprobudí víc než trochu nostalgie. Nicméně ho všechna tato setkání konfrontují s jeho minulostí i přítomností. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (500)
Příběh apatického a unaveného záletníka Dona JohnsTona začíná pomalu, dokonce mi přišlo že snad ještě pomaleji než je u Jima Jarmusche zvykem, ale už jsem jeho filmy dlouho neviděla, tak nevím :). Jeho nejnovější přítelkyně ho zrovna opustila, tak nemá vůbec co na práci a jediné co dělá je že se válí na pohovce dokud neotevře dopis, ve kterém stojí, že jedna z jeho bývalých žen měla jeho syna. Jediný koho tohleto nějak rozhodí není Don, ale jeho kámoš Winston, který začne vymýšlet detektivní plán jak objevit kdo poslal záhadný růžový dopis. Za zvuků příjemné hudby, kterou Jarmusch vždycky vybere stylově k náladě a prostředí filmu (až na mrtvýho muže, tam jsem to velmi opěvované občasné brnknutí do kytary fakt jako neprožívala) se Don se svou apatí vydá na cestu za svou minulostí a zažije plno suše zábavných situací a hlavně se ve filmu objeví velmi rozdílné charaktery žen, které jede Don navštívit. Všechny setkání se vypadají jinak a v náznacích odhalují, jak snad kdysi Don žil a jak se na to dívá dnes v té své apatii a nakonec jeho cesta vede k nějakému prohlédnutí jestli žil dobře nebo jestli vůbec dokáže na sebe vzít nějakou zodpovědnost a vytvořit nějaké opravdové vztahy. Bill Murray toho svého Don Juana hraje velmi zábavně i když toho zas tolik nenamluví a tváří se vesměs pořád stejně a vtom stejném výrazu dokáže předvést nudu a otrávenost na začátku stejně jako bezradnost a melancholii na konci, ale zvlášť dobře obsadili všechny ženské role, protože to pěkně sedělo k charakterům jejich postav, zábavné byly všechny a v jejich vzhledu i chování se pěkně odráželo čím asi byly tehdy a jaké jsou teď a hlavně jak po těch letech vidí Dona, takže zábava :). ()
(Lumiere - 11.2.2017) ()
No nevím, film má sice zajímavou náplň a Billa Murrayho, ale zase bych ho nevychvaloval do nebes. Hlavně bych tomu zkrátil délku minimálně o dvacet minut. Vtipných situací je tu sice dost, ale to mi moc nestačilo. Jistá filozofická myšlenka jenž je z toho cítit, je však důvodem k zamyšlení. Po přehledu všech hrdinových bývalek se však ani moc nedivím, že nakonec zůstal celý život sám. Za mlada byly asi pěkné dračice, ale přibývající věk je pěkná svině… ()
Na mě až přílíš pomalé tempo. Film plný podivných postav, z nichž to u mě na plné čáře vyhrál amatérský soused-detektiv. Naopak musím přiznat, že Bill Murray mi do role playboye Don Juana vůbec nesedl. ()
Úžasná hudba, úžasný Bill. ()
Príjemný komorný koncert, kde orchester staršej generácie hercov na čele s Billom Murrayom (ten predvádza ako sa dá z ničoho vyťažiť maximum, pričom sledovať jeho tvár je vskutku zážitok) a jednou Lolitou diriguje sám veľký Jarmush, ktorý sa pohráva s komerciou a to svojským minimalisticko-komickým spôsobom. Príbeh Dona Juana Johnstona (teda 5 žien... a Don Juan? ;)) a jeho nostalgické putovanie za záhadou ružového listu pri zvukoch Etiópskeho jazzu (vraj dobrý na srdce), ktorý sa pomalým tempom dostane až ku trochu príliš rýchlemu a "otvorenému" záveru. 8/10 ()
Dokonalá minimalistická výpoveď o veciach navždy stratených, taká presná a pravdivá, až z toho mrazí... Zároveň ale nežná, zmierlivo pousmiata a hlavne - neskutočne poetická, plná trefných metafor. Atmosférou čosi ako ponáranie sa do chabo osvetleného bazéna v odľahlom horskom hoteli, so správne sadnúcim červeným vínom v žilách a cez pohľad neznámej dámy prebudenou spomienkou na dávnu priateľku... Štipka melanchólie, troška ozajstného smútku a hlavne poriadna dávka pochopenia vecí, ktoré kedysi dávno boli, no dnes, nech už si ich budeme akokoľvek intenzívne alebo často pripomínať, nám nepodarujú viac, než iba letmý dotyk. Plný, osviežujúci - ...a vzdialený. ()
Zlomené květiny mě oslovily – spíše než svým „burcujícím“ poselstvím – svým viděním, které mi opakovaně připomínalo obrazy Edwarda Hoppera, a to jak některé záběry konkrétní díla, tak i celkově jeho výtvarné pojetí a vnímání světa. Staticky nahlížená banalita osamocených a ztracených bytostí, předmětů a krajin, jakoby preparovaná a vystavená ve vitríně, vzbuzuje současně soucit, melancholii i náklonnost. U Zlomených květin na mě dotírala jedna pochybnost či otázka. Zatímco u prací zmíněného malíře tyto pocity násobí nostalgie, daná časovým odstupem, Jarmuschem zobrazený soudobý americký kýč je neodbytně dnešní, a tedy by měl přece spíš odpuzovat (když už nepřitahuje). Odkud se tedy bere to zaujetí? Zpětně mi tak shodný prožitek dvou vzdálených uměleckých světů osvětluje tu mou dřívější zkušenost s Hopperem a zkusmo se mohu pokusit určit za ten prostředek silného emotivního i estetického vznětu těch nehořlavých bytostí, interiérů a exteriérů – všudypřítomný chlad. Chlad rozpínající se mlčenlivým, nesdíleným moderním světem, prostým vyprávěčství, porcujícím bezrozměrnost života do ekonomicky definovaných úseků a osamocujícím vše živé, který je dobře znám všem obyvatelům tohoto jonasovského universálního města. Chlad, to je ta společná zkušenost a zlomené květiny jsou jejím výmluvným symbolem. Život byl utržen, využit a odhozen, nevydav ani joule tepla… ()
Jistá režisérská ruka Jima Jarmusche, maximální minimalismus Billa Murrayho, jemný humor, chytré dialogy a charakterově pestrá přehlídka sympatických hereček. To jsou nejvýraznější ingredience příběhu vysloužilého sukničkáře pátrajícího po synovi, o kterém neměl donedávna ani ponětí. Velice příjemný film, který v dnešní uspěchané době pomůže divákovi alespoň na malou chvíli zpomalit. ()
Jednou za čas se stane, že se vám film přesně trefí do nálady, a když je to ještě navíc dobrý film od jednoho z vašich nejoblíbenějších režisérů, tak máte zaděláno na výborný zážitek. Zlomené květiny, hořká komedie Jima Jarmusche, je pro mě jedním z těchto případů. Oslnivě apatický Bill Murray, jen tak z donucení bloumající světem a hledající své bývalé přítelkyně, je prostě nezapomenutelný. Zvláštní Jarmuschovská atmosféra, která diváka pohltí právě tím, že se zdánlivě o nic nesnaží a všemu nechává volný průběh je jako stvořená pro rozehrání teskné road movie. Ironicky vtipné situace, při cestách za hledáním potencionálního syna, kterým kraluje ta závěrečná(rozprava s domnělým synem a pár filozofických rad nakonec). Lépe to snad ani zakončit nešlo. ()
Zlomené kvetiny sú jednoducho krásny film. Nedokážem na nich nájsť ani jednu jedinú chybyčku. Jarmusch rozpovedal jeden zo svojich najkrajších príbehov a ťahúňom toho všetkého je geniálny Bill Murray. Jeho Don Johnston je tichý, utiahnutý hrdina, ktorého jediný priateľ je otravný sused, ktorý ho ale poháňa ďalej a núti ho robiť niečo zo životom. A keď sa objaví záhadný list , ktorý naznačuje možné otcovstvo Dana Johnstona, je to práve sused Winston ktorý ho ženie k tomu aby vypátral či je to naozaj pravda. Tento road trip, je potom plný príjemných ale aj nepríjemných stretnutí, ktoré sú minimalisticky rozohrané a geniálne zahrané a vytvárajú atmosféru niečoho známeho a pritom ťažko uchopiteľného. A to života. Každá postava v Jarmuschovom vesmíre má opodstatnenie. Má minulosť, pocity a režisér ich s neuveriteľnou ľahkosťou necháva vyniknúť. Je to nádherný film o zmene, ktorá uviazne hlavnému hrdinovi v hlave, zmení sa na nádej a to má za následok, že už to nie je len film o chlapcovi, ktorý hľadá svojho otca, ale je to aj film o otcovi, ktorý hľadá svojho syna. Film, ktorý mi pohladil dušu. Plus musím pochváliť sympatické a krásne herečky na čele s Alexis Dziena, ktorá bola v jednej scéne až roztomilo neoblečená. ()
Vraj Murray je fascinujúci tým, ako práve v tomto filme hrá tvárou. No ja som ho videla jesť, alebo hovoriť a to bolo asi tak všetko. Možno mal tento film dobrú myšlienku a určitú hĺbku, ale pán herec kamenný ksicht to dostal na úroveň, ktorá má grády asi ako hypnóza. Nudný začiatok vystriedalo nudné pokračovanie vedúce k extra nudnému koncu! Akoby nestačilo, že je Murray hnusný a nesympatický, on je aj najmizernejší herec, akého som kedy v živote mala tú smolu sledovať v akcii. Týmto filmom som sa pokúsila dať mu druhú šancu a nájsť na ňom aspoň niečo, čokoľvek, čím by ma upútal, podmanil si ma, alebo aspoň pobavil a po 105 minútach hádajte čo? Absolútne a totálne nič! Zase sa raz potvrdilo, že je Amerika zem nekonečných možností a zázrakov, ženy tam aj po štyridsiatke stále vyzerajú ako modelky (viz. všetky Billove bývalky) a herci sa tam dokážu presláviť aj bez toho, aby sa vobec akémukoľvek hraniu priblížili. Smutné. ()
Murraymu tahle herecká poloha opravdu svědčí, jenom bych si přál rychlejší filmové tempo. ()
Příjemná záležitost, která plyne pomalinku, ale poutavě a je klidná jako je i její hlavní hrdina (Bill Murray) - ten jakoby trošku pokračoval v poloze, kterou zaujal v ještě lepším filmu Ztraceno v překladu. A konec je takový - no - řekněme Jarmushovský... Zajímavé je, že jsem si Zlomené květiny pustil příšerně utahaný - a přes to pomalé tempo se má únava změnila v nefalšované zaujetí, to se mi tedy moc často nestává :) 8/10 PS: druhé shlédnutí = nádhera ()
Podivná cesta, podivného týpka. Divné. Ale dopozeral som do konca a neutrpel som žiadnu zásadnú ujmu na duši. Takže dve * s prižmúrením oboch očí. ()
pomalu plynoucí, nostalgické a sentimentální herecké sólo Billa Murraye o minulosti.. můj první Jarmusch a jsem spokojen :) ()
Velice průměrný a ničím nový film. ()
Film podle mého gusta. Jarmusch přichází s komorně natočeným film plynoucí pomalým tempem, ale trefil to tak, že nikoho nenudí. A hlavně obsadil Billa Murraye, který se pro tuto roli narodil :) ()
Kamera robí kolečko, Murraymu závodia myšlienky ako na Grand Prix (alebo nezávodia, čo myslíte?) a moja hlava? Definitívne prepadá krútňave... Zárukou famózneho výkonu Billa Murrayho je okrem iného to, že si ma tak opantal, až som sa pristihla, že by mi vôbec neprekážalo tou zlomenou kvetinou byť, pravdaže, nie tou s tým smiešnym manželom, nie tou, čo neje, tobôž nie tou, čo už nadobro dojedla:), ani tou desne zatrpknutou, ale kvetinou prvou, iskrivou ružovou ružičkou podoby Sharon Stone, ktorá ho má stále rada. A verte, na to sa už dá spoľahnúť. S Billom Murraym odsýpa čas ružovo a rozlúčky trpia neprehliadnuteľnou nadváhou, sú totiž príliš ťažké. Ale nezanechať za sebou žiadne krivdy, Zlomené kvetiny sú kúskom senzačných výkonov. Sugestívne, vtipné, jedinečné a mašírujte do hája, ak na ne zabudnete!!! ()
Související novinky
Jim Jarmusch zahájí Cannes
Nová zombie komedie Jima Jarmusche The Dead Don’t Die 14. května slavnostně zahájí letošní filmový festival v Cannes. Snímek si zde tak odbude svoji světovou premiéru podobně jako Jarmuschovy… (více)
Naprosto chápu - jako chlap - tu touhu muže středního věku vědět, co jeho dávné lásky nyní dělají. I to rozčarování chápu, když to zjistí. Jen ten konec mi přišel hodně nedotažený. ---------- Recenze pro Filmpub: Kdo sleduje tvorbu Jima Jarmusche, jistě si povšiml jeho postupného odklonu od artových věcí (ne vždy nezávislých) k řekněme komerčnějším. Což nemíním jako kritiku, ale spíše poctu tomuto všestrannému režisérovi. Než se vrhneme na jeho nejnovější dílko, snad mi prominete mírné nostalgické vzpomínání. Bylo to krátce po té události, co se jí dnes říká sametová revoluce, a se spacákem a batohem jsem bivakoval po kinech karlovarského filmového festivalu a v pozdních nočních a půlnočních projekcích hltal Kafe a cigarety, Podivnější než ráj nebo Mimo zákon. Černobílá poetika „lidí na cestě“, vyvržených ze svého prostředí, panoptikum podivných postaviček, a hlavně úchvatná atmosféra a výběr hudby, to vše činilo z Jarmuschových filmů požitek artumilovného studenta. Pak přišel povídkový film Noc na Zemi, který rozhodně patřil k překvapením, ale přitom nepostrádal onu pocitovou hloubku a určité pocity vykořeněnosti a spleenu (zvláště u finské povídky). Mrtvý muž – už zase černobílý – překvapil zase jiným způsobem, Ghost Dog jakoby navázal na Jean-Pierre Melvilla s jeho Samurajem. A ve filmech se začalo objevovat více hereckých hvězd, takže nyní se není čemu divit, když ve Zlomených květech můžeme říci, že exceluje opět Bill Murray, jemuž role životem malinko unavených stárnoucích maníků s krizí poststředního věku jdou na výbornou. Tentokrát hraje postavu starého mládence, který si však žen užívá i tak dosyta. Jeho poklidný život však naruší dopis, naznačující, že s některou ze svých milenek má dítě. Ačkoliv se mu samotnému do nějakého pátrání nechce, přece jen ho soused nakonec dokope k tomu, aby zvedl zadnici od televize a svá děvčata objel a poptal se jich po zdraví a po dětech (mezi nimi najdeme opět známé herecké hvězdy, např. Sharon Stoneovou). Rámec příběhu patří v současné době v Hollywoodu k poněkud častěji používaným – vzpomeňme jen Švindlíře, nebo svým stylem podobný snímek O Schmidtovi. Jenže tentokrát po jarmuschovském způsobu – jemný humor, nostalgická až sentimentální poloha a různá setkání, vzpomínky, náhledy, i ona určitá vykořeněnost navzdory úspěchům a finančnímu zabezpečení hlavního hrdiny. Opět výborný výběr hudby, rovněž kamera přisunuje neustále nové porce pro oko, herecké výkony dokonale na úrovni a sladěné. Příjemně překvapí – na rozdíl od doslovných hollywoodských spektáklů – nedořečený otevřený konec. Samozřejmě, že i zde je znát posun od Jarmuschových prvních filmů. Billa Murrayho evidentně zneužívá v jeho nové herecké poloze, prvky drsné reality, podané poetickým pohledem, se poněkud posunuly směrem k poetické realitě, podané realisticky psychologickým pohledem. Jim Jarmusch se v mnohém podobá Billu Murrayovi – stárne jako víno a je stále lepší. Když se zase vrátím k onomu nostalgickému vzpomínání, dovolím si teď trošku zhůvěřilost, ale přijde mi Jarmuschův režisérský vývoj trošku podobný třeba vývoji Andrzeje Wajdy, který také od čistě uměleckých filmů postupně dospěl ke komerčnějším projektům, aniž by ztratil svůj rukopis a i umělecké či poetické vidění světa. Dá se tomu říkat dospívání, zmoudření či sebepoznání, jakého se nakonec dostane i hlavní postavě Zlomených květů? () (méně) (více)