Dveře dokořán

Původně jsem zamýšlel tři *, ale nakonec se to ve mně celé rozleželo a jdu směrem nahoru. Oscarový Anthony Minghella se komorní londýnskou romancí vrací po tříleté odmlce a jeho nejnovější dítko je v mnoha ohledech velmi atypické. Sám si napsal scénář a nutno podotknout, že jeho hůře srozumitelné dialogy jsou zřejmě pod vlivem stejnojmenné divadelní hry přeplněny metaforami v už tak komplikovaném podání. Ambiciózní intelektuál a dobrosrdečný spolumajitel dobře prosperující firmy Will Francis v něm podstupuje riziko, aby pomohl neúplné bosenské rodině. Riziko takové, že vedle honby za viníky opakovaných krádeží podlehne kouzlu bosenské muslimky a je ochoten vsadit letitý partnerský vztah, který se vší pravděpodobností uvízl na mrtvém bodě. Minghella se snaží zachytit zdánlivé banality naší každodennosti (postavy působí jako naši sousedé či přátelé), nesoudí, ale zahlcuje nás emocionální plnokrevností životních pravd, které nás den co den obklopují. Škoda jen, že skvěle vykreslené postavy utápí v již zmiňovaných dialozích, které se třeba v případě výměny názorů přetavují na dva monology. Příkladem jest svérázná hádka Willa s Liv, do které zasahuje vřískající dcera. Celé atmosféře naopak přispívají herci i obrazová věrohodnost kameramana Benoîta Delhommea. Neokázalé herectví Juda Lawa nezklame, jak už jsme si ostatně zvykli, a mnohými osočovaná Robin Wright Penn (nominace na British Independent Film Awards) mi tu jednoduše sedla. Zarážející je naopak závěr v podobě nejen Willova ušlechtilého jednání (ušlechtilý je ostatně i v okatém případě možné náhodné nevěry s vlezlou prostitutkou), ale právě i jeho partnerky Liv, která i přes nevěru svého muže křivě vypovídá u soudu a svou těžko uvěřitelnou úlohu s kamennou tváří přijímá. 70%. (16.01.2008)

Název by měl být spíš Zavřené okno než Dveře dokořán. Londýn, náhody, pozorování, Law, Binoche a Minghella spřádající jako pavouk sítě osudů a hrající hru na kočku a myš s divákem v malém filum ve velkém městě. ALE ten krkolomný twist na konci je totálně neuspokojivý a nevyrůstá z podhoubí, které Minghella celou předcházející stopáž krůček po krůčku pěstoval. I tak vás B and E nahlodá a položí otázky, které si odmítáte klást. Mrazivé, pravdivé a civilní intermezzo v životě jednoho architekta. A ta věta o metaforách? Ještěže v přítmí sálu nebylo vidět, jak se červenám. 70% (22.04.2007)

Hezký příběh s hezkými lidmi, řešení složitých životních situací jsou tu však zabalená do pohádkových pláštíků. Podvědomě cítíte, že problémy všech zúčastněných jsou vážné a zaryté hluboko pod povrch, a přesto nám tvůrci naservírovali něco jako happyend, čímž vlastně sami shodili závažnost situace na všech frontách. Nic z toho mi ovšem nemůže vzít ten zvláštní a hezký pocit někde kolem srdíčka, který jsem po celou dobu měla. Tolik touhy, bolesti, vášně a lásky pohromadě.. Nádhera. (17.04.2008)

Martinkovi pristanú takéto fúze rozhodne viac ako povestná mustáž. Stáva sa asi pravidlom, že v každom filme s tými, ktorých prudko môžem sa musí vyskytnúť aspoň jeden, ktorého absolútne nemusím (Robin Wright), ale tu to bola fajn bilancia. Aj ona bola dobrá, uznávam. Zápletka síce dosť všedná, ale dobre zmáknutá. (11.09.2013)

Oproti "Anglickému pacientovi" nebo "Návratu do Cold Mountain" méně rozmáchlé ale o to působivější drama, rozehrávající známé téma setkávání lidí, pokoušející se nalézt lásku u lidí, které ani skoro neznají. V tomto případě se jedná o architekta, který už nezvládá život s přítelkyni a nevlastní dcerou trpící autismem a bosenskou emigrantkou jejíž syn vykrade firmu zabývající se architekturou a jejíž spolumajitelem je právě zmíněný architekt. Film stojí převážně na výkonech Judea Lawa a Juliette Binoche. Pozadu však nezůstává Robin Wright Penn ani chytrý scénář a citlivá režie. Škoda, že už se od režiséra nedočkáme žádných filmů. (07.01.2009)