Hezké chvilky bez záruky

Ten film lety jen získal, já jsem do něho dorostl, Chytilová odešla ve velkym stylu, život je tragikomedie a Chytilová to v Hezkých chvilkách zachytila se vší parádou. Ten film je přehlídkou všech možnejch lidskejch ubohostí, slabostí, neřestí a jiných -stí. Před lety jsem tomu filmu moc nevěřil, ale dnes jsem ho byl schopnej teprve naplno docenit. Chytilová měla neuvěřitelnou odvahu a koule, kerý chyběj většině filmařů, chlapům nebo ženskejm. Chytilová se nebála říct, co si myslela a jak to myslela. Hezké chvilky bez záruky jsou důstojným završením kariéry velký filmařky, jaká nemá obdoby a je mi jedno, jak přehnaně nebo pošetile to může znít, ale VCH byla fakt diabolic woman. (11.03.2016)

Upraveno v únoru 2024. Hezké chvilky bez záruky, toť satirizující groteska, tragikomedie lidského individualismu, procesu individuace, spojeného s emancipací ega uprostřed kolektivu, tedy druhu. Ta individualizace, jež se však ve spotřební svobodě zaměňuje spíše za rozmanité druhy pobavení, je hlavním principem běhu všech událostí a promítá se do vztahů s naléhavou důležitostí. Chytilová je nekompromisní nejen k mužům, je jízlivá, probírá kruté stereotypy, karikuje, vyostřuje vzájemné konfrontace až na samou mez, vysmívá se a pláče. Láska (a vztah s tělesností), jako potřeba i nejistý určující bod v podobách životů. Člověk tápe nejen kvůli předsudkům, nýbrž také vlivem překotných změn a pokroku, manifestující individuace až s hysterickou umanutostí. Chytilová ukazuje člověka v jeho bídě, ve zvláštní směsi konzervativnosti a liberalismu, z níž se není schopen vymanit. [A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. Samota, pocit samoty je tíživá věc.] Důstojnost člověka je v jeho základních kulturních podmínkách, tedy na rozhraní exhibicionismu a voyerismu a potencionálních perspektivách prodejnosti všeho, již komoditou ke hmotnému zhodnocení. Průvodcem těmi bolestnými podobami lásky je psycholožka Hana (Jana Janěková). A v novodobých podmínkách života je psychologie nejen lékem šrámů duše, ale rovněž náplastí na vlastní nedokonalosti, slabosti, naivnosti a nezodpovědnosti. Z výraznějších postav: jistý, byť také nevyrovnaný, pocit intimního naplnění nalézající galeristka Eva Králová (Jana Krausová), její nespokojený a dosud nesamostatný synek Pavel (David Kraus), iluzi dosti neodbytně nahánějící boháč Dub neboli Polívka (Bolek Polívka), psycholožčin nedůvěřivý a pohodlný manžel Karel (Igor Bareš) a cynický Pavlův bývalý spolužák Petr Kratochvíl (Martin Hofmann). Z dalších rolí: patologicky žárlivý Benda (Jiří Ornest), jeho ruská manželka (spoluscénáristka Kateřina Irmanovová), opuštěná, proto hysterická výtvarnice Sára (Barbora Hrzánová), znepokojený úředníček (poeticky stylový David Vávra), nezodpovědná Jarmila (Anna Polívková), na zbabělý útěk zahnaný "sexuálně příliš vybavený" Drha (Jiří Jelínek), psycholožčin pubertální synáček Honzík (Miroslav Hájek), nebo psycholožčina stále vyčítavá matinka (Věra Uzelacová). Hezké chvilky bez záruky: člověk si vybírá z potencionalit všech možností často s tragickými následky, a do toho ještě vstupuje jak zevšednění, tak spotřeba a emancipace ega. Výsledkem je nekompromisní, hutná matérie, hutná a kritická až k prasknutí. (12.11.2009)

Chytilové rukopis je nezaměnitelný, ale neřekl bych, že to je přednost. Téměř každá žena v tomhle filmu se chová střeleně, zatímco téměř všichni muži v tomhle filmu jsou pro změnu "blbá sexistická prasata"... O hereckých výkonech sice mluvit lze, ale způsob jejich podání připomíná reportáž ze zkoušky divadelního představení. Těkavý obraz ani podivně sterilní zvuk nedokážou zprostředkovat víc než jen základní informaci o tom, co a kde se děje. Nezanedbatelný fakt, že film je také estetická záležitost, že jeho nejsilnější zbraní přesvědčivý UMĚLECKÝ výkon, režisérka zároveň programově ignoruje a současně něčeho takového vlastně vůbec není schopna (jak dokládají filmy, kde se o to alespoň snažila). Základním výrazovým prostředkem Věry Chytilové, minimálně v tomto filmu, je evidentně řev, základní situací naprostá neschopnost naslouchat druhému. Oproti Chytilové starším filmům překvapivě ubylo feminismu, neboť v tomhle filmu si nerozumí ani ženy mezi sebou a celý "filmový vesmír" se zde mění v jedno nekonečné kolbiště. Ten film mi ovšem přijde notně nepravdivý a vykonstruovaný. Ne, že by člověk takové věci sem tam nezažíval, ale tvrdit, že to je jediný životní pocit je asi stejně nepravdivé, jako tvrdit pravý opak, totiž, že svět je dokonalé místo k životu a všichni lidé jsou milí a harmoničtí... Možná, že kdyby to byla reportáž, bylo by to skoro stoprocentní, tedy samozřejmě pokud by byly dialogy přesvědčivější a nepůsobily jako podivné obludárium a sbírka absurdních výroků... Jako film to ale jednoduše nefunguje, a to navzdory některým poměrně slušným hereckým výkonům (Válková-Janěková, Bareš, Hofmann, Kraus, Jana Pehrová-Krausová) i výborné filmové hudbě... Celkový dojem: 55% (26.09.2006)

Pokud si někdo u Horem pádem stěžoval na hysteričnost, tak co je proboha tohle? :-) Tam snad nenajdete herce, který by trošku vyčníval. Může za to režie a kamera, která "to jen hází ze strany na stranu" bez účelu a smyslu. K tomu všemu je ten námět o člověku, který řeší problémy cizí a na vlastní nemá čas, je dost ohraný, současnost je podaná velice ploše a navíc, což je úplně to hlavní, kvůli čemu dávám podprůměrné hodnocení, ze snímku už fakt moc vyčnívají militantně-feministické postoje paní režisérky Věry Chytilové. (23.11.2006)

Barvitost a pološílenost naší doby, v níž bez zvláštních potíží mohou být věrohodnými odborníky kartářky a astrologové, je nesporná. Stejně zřejmé je, že vedle kostelní zpovědnice existuje ještě jedno místo, kde se lze dovědět mnohé: psychologova pracovna. Fakt, že si tyto skutečnosti Chytilová plně osvojila i po svém umělecky ztvárnila, je zřejmý. Zdánlivé chaotičnosti syžetu i scénáře odpovídá režisérčině vůli směstnat co nejúspornějším způsobem na minimální plochu co nejvíce příběhů, jejichž scelujícím prvkem je obdobně absurdně probíhající život psychoterapeutčin (skvělá Janěková st. ztělesňující zralou krásu zdánlivě průměrné ženské podoby). Pro ty, kdo pochybují o pravděpodobnosti řady scén i historií, s nimiž je psycholožka konfrontována, posloužím několika daty. Rozvodovost se stabilně pohybuje kolem 55% při stále klesajícím počtu uzavíraných sňatků; zhruba třetina dospělé populace obého pohlaví žije osaměle a každé druhé dítě vyrůstá v neúplné rodině. Psychologové si rozhodně nemohou naříkat na nedostatek práce. Že režisérský rukopis Chytilové mnoho těchto fakt ještě zvýrazňuje, je zjevné právě tak jako její jedinečná schopnost vidět odvrácenou tvář druhého, mužského pohlaví. Jsou muži, kteří podobně vyhraněně vnímají ženy; veřejností jsou neporovnatelně méně kaceřováni. Integrujete-li do svého soudu o tomto díle Chytilové tato fakta a souvislosti (mně se v tomto ohledu vybavuje PANELSTORY), vidíte, že se jedná o film promyšlený, zralý, přesvědčivý, blikající sine ira et studio červenými světly negativ naší současnosti. Dílo zdařilé a minimálně zhlédnutíhodné. Soudím, že to není jeho nejpřesnější a nejvýstižnější postižení. CHVILKY totiž patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás po listopadu natočeno. (28.02.2008)