Let číslo 93

Venované obetiam útokov z 11.9.2001. Let č. 93 je nepochybne výborný film, ktorým Paul Greengras stiera hranicu medzi hraným filmom a dokumentom. A hoci si na dokumentárnu formu nijak obzvlášť nepotrpím, musím uznať, že lepšie túto tému spracovať zrejme nešlo a takmer každá scéna je ukážkou režisérskeho umu. To, že veľkú časť sily Let u divákov čerpá výhradne zo skutočných udalostí je pochopiteľné a úplne tomu rozumiem, lenže hoci je záver dokonalou bodkou a drvivým útokom na divákove zmysly, scény z prostredia letiska zaberajúce značný čas ma nedokázali vtiahnuť až tak intenzívne ako dianie v lietadle. Možno na druhý krát... (17.06.2010)

Všechno co se o tomhle filmu říká je pravda. Od začátku do konce syrová atmosféra připomínající hodně vypjatý dokument. Vůbec nejzajímavější na tomhle snímku je to jak se ve vás rvou klasická schémata, jakými chápeme fungování fikčního snímku (který film přece jenom víc připomíná) a vědomí, že něco velmi podobného opravdu zažívali skuteční lidé. Což několikanásobně zesiluje míru naší empatie s postavami. Greengrass je zjevení v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuju si, že v jistém smyslu podobně na mě zapůsobil jeho předcházející Bournův mýtus. Doufám, že mu nyní začnou produecnti cpát dolary plnými hrstmi a že je efektivně promění v nějaký další, podobně úchvatný film. 100% (11.02.2007)

Neskutečný filmový zážitek. Jeden z nejsilnějších filmových momentů a zároveň jeden z nejlepších filmových konců. Film skutečnější než realita. Let číslo 93 není film, Let číslo 93 je dokumentem. Začínáme na letišti, kde je děj nejnudnější, pokračujeme v budově Řízení letového provozu, kde se film rozjíždí a závěrečná pětačtyřicetiminutovka je horská dráha emocí, úzkosti a beznaděje. Během prvních zjištění o únosech letadel jsem ani nedutal. Když zmizelo první letadlo z obrazovky radaru, divák narozdíl od postav ví co se stalo a jen mlčky sleduje a očekává, kdy už se to všichni dozví a jak budou reagovat. V poslední třetině se děj přenese do prostředí uneseného letadla, kde vzniká vzpoura samotných pasažérů proti odhodlaným teroristům. Při dobývání do kokpitu jsem ústa nezavřel ani na okamžik a zavřel je až po skončení závěrečných titulků. Pro mě osobně zatím nejlepší film roku. (01.11.2006)

Od počátku je jasné, že hlavní postavy jsou teroristi. A nikdo nám necpe, že Americkej občan je ten největší hrdina na světě. Dramatičnost situací je dána kamerovou autentičností děje. Třeba drama u záznamového zařízení, když bylo zjištěno, že NE LETADLO, ALE LETADLA! Právě schopnost udělat z tak jednoduché věci napínavou událost dělá z režiséra Paula Greengrasse něco víc než obyčejného vypravěče. Překřikování, spousta hlasů a minimum dialogů – přesto všechno jste ztotožněni se všemi daleko víc a rychleji, než kdyby jste s nimi ,,šli spát“. To vše je korunováno totálně nepřipravenými a selhávajícími Američany. Až se vám chce říct, že je to národ ,,trubek“. Člověk má strach z toho co může zažít. A tohle..., no schválně, můžete se někdy stát pasažérem v letadle? V tom je ta hrůza. Skvělé, autentické, hrůzné. (31.10.2006)

Nikdy v životě jsem nezažil po projekci takové ticho. Kdyby to celé nebylo tak smutné a zdrcující, lidé by tleskali. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem po skončení nějakého filmu lapal po dechu a neuvědomil si, že pláču. Byl jsem tam s nimi. Cítil všechen ten strach a bezmoc. A odevzdaně sledovat blížící se zemi. Jeden z nejdůležitějších a nejpůsobivějších filmových pomníků. (16.07.2006)