Někdy v dubnu

viem, je totálne hrozné, čo sa udialo medzi kmeňmi Hutu a Tutsi, tento film mi do tejto situácie vniesol viac svetla. je tiež strašné, ako sa k tomu zachoval svet, že sa o tejto genocíde vedelo a i napriek tomu sa dovolilo, aby bolo zabité také neúnosne veľké množstvo nevinných ľudí, dievčat, detí, starcov . . . i napriek sústrasti nad obeťami, i napriek hnusu voči celému tomu vraždeniu, i napriek mojej povahe, ktorá uznáva čisto pacifistické a humanistické postoje a niečo tak hrozné, ako sa stalo v rwande, mi vháňa slzy do očí a adrenalín do žíl, musím prehlásiť, že hodnotím film, ktorý nie je označený ako dokumentárny. film á la thés s vojnovou temtikou je samo o sebe dosť ťažké sústo a i napriek ordinérnej réžii, ktorej šlo viac o zobrazovanie faktov, i napriek určite značnej spolupatričnosti a zaangažovanosti tvorcov, musím povedať, že od filmu čakám niečo viac, ako len dokumentárnu dramatizáciu či dramatickú dokumentáciu. Nehodnotím tu obsah filmu, ten vytvoril život, vytvoril ho kruto a pravdivo. ale forma, spôsob dramaturgického pretavenia skutočnosti a jeho spracovania do výslednej podoby mi nesadol a prišiel mi nazaujímavo/nudný i napriek obsahu, ktorý svojou mrazivosťou a výrečnosťou mohol poskytnúť nesmierne možnosti pre režiséra. možno som ale sledoval tento filmy nepripravený, navyše v nepodarenom dabingu (čo si uvedomujem) a vnímal som to nesprávne. Jedno sa však nedá uprieť - rozhodne sa k tejto téme treba vraciať a hľadať aj takýmito spôsobmi odpovede na otázky, ktorých je v rwandskej tragédie nesmierne veľa. tu musím zareagovať na predošlé hodnotenia - NIE, TENTO FILM NIE JE ZBYTOČNÝ. je potrebné, aby ľudia v európe a amerike vedeli, čo sa naozaj udialo. jediná námietka v mojom prípade je, že lepší by bol asi dokument, resp. hraný dokument. (01.07.2006)

Smrť jedného človeka je tragédia, smrť miliónov je len štatistika. Tento citát pripisovaný Stalinovi, špecialistovi na masové vraždenie, najlepšie charakterizuje dojem, ktorý som mal z tohto filmu. Prínosná bola pre mňa historizujúca úloha kolonizátorov i ľahostajnosť sveta k dianiu v Rwande, ktorá nemá ropu ani diamanty. Chápem, že je nesmierne ťažké nakrútiť film, ktorý by ukázal, že vražda milióna ľudí nie je štatistikou, ale milión krát opakovanou vraždou. Charakteristické je aj porovnanie päťdesiatky odsúdených k počtu zavraždených, pretože sa v ničom nelíši od obdobného pomeru pri holocauste, genocíde Arménov a Kambodžanov. Ak som Hotelu Rwanda vyčítal nadmernú emocionalitu, tento film na mňa pôsobil príliš chladne a tak sa zmierujem s tým, že o takýchto dejinných udalostiach je prakticky nemožné nakrútiť film, ktorý by v plnom rozsahu ukázal divákom, čo sa vlastne stalo. A to, že každý pozná mená ako Hitler, Stalin, niektorí aj Pol Pot, ale prakticky nikto nepozná mená ich obetí vedie k tomu, že opakovanie týchto tragédií nie je vylúčené ani v budúcnosti. (27.10.2017)

Sometimes In April se nese ve stejném duchu jako všechny filmy o Rwandě. Hutuové vraždí Tutsie, vojska OSN jsou naprosto neschopná, Američané nedělají nic (krásně to vystihnul hutujský generál při rozhovoru s americkou diplomatkou, která se mu snaží vyhrožovat: "Není tu ani ropa, ani diamanty, tak co by jste tu dělali?") a tím vším se táhne nějaký osobní příběh, v tomto případě se jedná o hutujského důstojníka, který ma tutsijskou manželku. Snad jen to je oproti ostatním rwandským filmům popisnější, což mi vyhovovalo. Ale i když je film lehce čitelný a nepřináší do tématiky nic nového, tak stejně šokuje a zadírá se pod kůži. Ne tak intenzivně jako Hotel Rwanda či Shake Hand With The Devil, ale sílu určitě má. 85% (29.12.2015)

Na dané téma jde o jeden ze slabších filmů. Ono to zavání průserem už ve startu, kdy se někdo rozhodnul, že film o rwandské genocidě bude vlastně cudný, jen tak lehce naznačený, aby chudáka diváka náhodou něco nepohoršilo, nebo -nedej bože- nešokovalo. Několikaměsíční surový, absurdní, úmorný a všechny hranice překračující horror kdy lidé byli rozsekáváni mačetama. Ženy byly znásilňovány s mírou brutality kterou si normální evropan nedokáže ani představit. Rodiče před smrtí byli nuceni jíst vařené maso svých dětí. Nenarozené děti byly vyříznuty ze svých matek a před jejich zraky čtvrceny... Bez alespoň zmínky o těchto nemyslytelných zvěrstvech bude rwandská genocida (a vůbec problematika centrální afriky) jen anonimní a vzdálenou občanskou válkou a mrtví jen číslem ve statistice... Navíc celým filmem jaksi prosakuje euroatlantická mentalita. Nejen, že tu všichni vypadájí hezky jako z hollywoodského filmu, ale i děj se odmotává tak nějak schématicky a postavy jsou vykresleny tak, že působí krajně nepravděpodobně. Kdo trošku tuší jaký vztah mají v těchto končinách např. k ženám, ten musí jen koukat jak pokrokové a intelektuálně osvícené jsou postavy tohodle bijáku... Ono to asi nemá moc cenu dál rozpitvávat.. Téma je samozřejmě silné, ale na rozloze 140.minut se filmaři drželi až trestuhodně při zemi a film tak nemůže působit ani z poloviny tak jak by měl.. (19.07.2019)

No, už je to tak půl roku, co sem tohle viděl, ale tak vím, že už to nikdy asi neuvidím, tak si na to hodím koment takle zpětně. Rwanda, tak o tý sem už viděl celkem dost filmů a Světe div se, žádnej není veselej a optimistickej. V každým je to stejnej brutální masakr. Asi nejhorší na tom je, že se tam ti černoši mydlej mačetama, žádný velký střílení, prostě vem mačetu a sekej co se dá. Tohle je myslím příběh dvou bratrů, kterej je umístěn do převratu v týhle jinak asi krásný zemi. Asi nejhorší je ta bezmoc vnějších jednotek, který se nemůžou míchat do sporu s místními... (16.11.2019)