Rozpolcený

Nie že by som pri prvých tónoch soundtrackovej klasiky Jamesa N. Howarda nechcel na plné hrdlo zakričať "Mr. ...!" (nechcem spoilovať) A nie že by mi pri nich nenaskočili zimomriavky. Ale do Splitu, ktorý nemá prakticky žiadnu pointu či moment prekvapenia, je toto "rozšírenie" pridané samoúčelne. Čo je dôkazom, že zo Shyamalana sa - napriek jeho ranám na duši zo strmého pádu v Hollywoode - nadčlovek nestal. Ale i tak to boli príjemne strávené dve hoďky. Má holt svoj neodolateľný rukopis, ktorým si vždy rád pripomeniem jeho božskú trilógiu. (07.02.2017)

Král je zpět v plné parádě. Zatímco jiní to do vás perou dvě hodiny a na konci vyměknou, Shyamalan víc jak polovinu filmu utíká ke komediálním proprietám, které jsou s vědomím, že ve sklepě jsou proti jejich vůli drženy tři mladé holky, docela creepy. A tak zatímco si McAavoy roztomile šlape po jazyku, nebo je přísně hnán OCD (kdyby akademie nebyla vyhraněná vůči některým žánrům, nominace by jej neminula), někde vzadu začínáte tušit vkrádající se zlo. Poslední půlhodina je čistá fantasmagorie hnaná do extrému, ale filmařsky tak precizně zvládnutá, až vám ten temný vibe vyklepe díru z hlavy ven. Anya Taylor-Joy bude jednou velká hvězda (snad i mimo žánr). PS: Barová scéna není zbytečná, je to sebevědomý a odvážný vtípek, který odkazuje na dobu, kdy v nás někteří lidé a některé věci budili samozřejmou jistotu. (19.01.2017)

James si to docela naložil, líbilo se mě, že i když situace k tomu přímo vybízela aby své postavy přehrával, nedělo se tak a třeba Patracii trefil mistrovsky. Jinak to bylo více méně o něm a námětu. Ty tři pipky zase předváděli myšlenkovou zoufalost, jasně mě ještě nechytil žádnej rozpolcenej, ale i tak mě přišly blbý jak hydrant v Minsku. (20.01.2019)

Jsem z toho filmu mírně řečeno rozpolcený. Na jednu stranu drží Shyamalan silnou kartu v podobě Jamese McAvoye, který zde odehrává úžasný výkon. Povedené je to i řemeslně, na řadě míst se daří vytvářet temnou až zlou atmosféru, čemuž přispívá nelibozvučný zvukový doprovod a pěkná kamera. Na druhou stranu jsem se ale nějak (alespoň tedy při první projekci) nemohl při sledování přenést přes to, že celá mytologie stojící za příběhem mi přišla úplně debilní, čímž pádem na mě nemálo momentů působilo až směšně. Můj divácký zážitek se pak podobal jízdě na horské dráze - " fajn ... fajn ... fajn ... dost dobrý ... fajn .... ty jo, tak tohle bylo debilní ... fajn ... fajn ... ale ne ..." Když nad tou mytologií zpětně uvažuju, tak se mi možná nezdá až tak hloupá, jako při samotné projekci (nadhazuje to třeba nějaká zajímavá podobenství o víře a náboženství) - spíš se nyní klaním k tomu, že místy hapruje její podání. Prozatím ale zůstanu na třech hvězdičkách, byť náběhy na čtyřku tam jsou (opakované zhlédnutí možná pomůže). Předchozí The Visit mi každopádně sedlo víc, na druhou stranu na nízké úrovni Shyamalanových filmů mezi roky 2008 a 2013 Split není ani omylem. A na závěr spoileroidní PS: Je dost smutné, že první české recenze (ano, ta Fukova), když už musí být postavené na kompletních spoilerech, vyplývají z nepochopení filmu a nepozornosti, anebo jeho děj překrucují a přibarvují. Konkrétně například věty "V závěru filmu se do Kevinova sklepa dostane i jeho doktorka, která zná strašlivou pravdu: V Kevinovi se skrývá ještě 24. identita, která není lidská, ale je to nadpřirozené monstrum!" nebo "Během celého finále hrdinku nenapadne, že by mohla znovu říct Kevinovo plné jméno a tím ho znovu zneškodnit." jsou prostě a jednoduše čisté lži. Holt post-truth doba. Je jedno, že člověk argumentuje totálním bullshitem, hlavně že má silný názor a film strhá. EDIT: S týdenním odstupem čtvrtou hvězdu přihodím. Pořád se k tomu filmu vracím (v dobrém). V takovém případě je mi líto ho ohodnotit průměrně, byť ty výše vypsané výtky trvají. Jen se dojmově snížila jejich intenzita. (19.01.2017)

Holt každý máme svoje vzlety a pády a i když mě kolega, se kterým už dlouho můžu cokoli kolem filmu probrat, nazval fanatikem, spíš bych to předefinoval na skalního fanouška, jenž už se nějaký ten pátek k režisérovi, který mu dlouhá léta mluvil z duše, opatrně vrací. Kromě žánru, retrospektivního vyprávění, způsobu záběrování a roli pro Shyamalana mi tenhle film žádné jeho kousky nepřipomíná. Jenomže toto je trochu slepá ulička, protože konec může být brán jako škující pointa, jež mě (a dívám se, že nejenom mě) vedla k úvahám o režisérově dávné úvaze o pokračování komiksového filmu. Největší slabiny snímku vidím v dlouhém představování Kevinovy duše a v katarzi, kterou jsem si představoval trošku silnější. Po Rozpolceném může následovat cokoli, takže se nechme překvapit. (30.01.2017)