Tobruk

Opravdu hodně těžké rozhodování a zase jeden z filmů, na které mi pětihvězdičková stupnice nestačí. Marhoul evidentně zvládá techniku a o válce ví dost, aby do filmu vtiskl její hrůznost a tragičnost. Už jen celkové pojetí jako epizoda z válečného života několika vojáků je mi sympatické. Jenže psaní scénáře a vedení herců už nejsou jeho silnou stránkou. Vývoj dialogů proto občas nepůsobí moc přirozeně a herci v přechodech mezi scénami někdy jakoby ráz na ráz změnili náladu z "je to v pr..." na "chvilku posedíme u táboráku." Některé scény navíc trochu maskují nedostatečný rozpočet. Problém je, že přitom film chce působit velkolepě. Takže je to přesně na hraně mezi 3 a 4. Ale za téma a šanci konečně český film trochu oživit to přece jen ocením vyšším hodnocením. BTW román Rudý odznak odvahy byl už dvakrát zfilmován, verzi z roku 1974 jsem tuším dokonce kdysi viděl v televizi. (13.09.2008)

Filmu davam 3*, ale ta namaha a odvaha natocit vojnovy film v severnej Afrike, kde sa nebude 100 minut len debatit o vojne, ale aj skutocne bojovat ma prinutila dat aj stvrtu*. Chvilami som mal pocit, ze sa divam na vojnovy film omnoho drahsej zahranicnej produkcie, pretoze strelby, vybuchy, piesocna burka, samy prach po vybuchoch bolo natocene na velmi vysokej urovni a to maju Vaclav Marhoul a tvorcovia filmu odo mna poklonu. Napokon to, co zazili nasi vojaci v tom obdobi, by nechcel zazit nikto... 11.10.2010 _______ Kryštof Rímský - (Kutina) +++ Michal Novotný - (Růžička) +++ Matěj Hádek - (Zrzek) - Jan Meduna - (Jiří Pospíchal) +++ Petr Vaněk - (Jan Lieberman) +++ Hudba: Richard Horowitz, Sussan Deyhim +++ (11.10.2010)

Vizuální stránka i hudba a zvuky bez debat za 1. Herecké výkony bez debat za 1. Osvěžení z toho, že nejde o další válečný velkofilm, kde se jde na věc a s přestávkami se to mydlí až do konečného řešení s dovětkem "účinkuje tisíc tanků Sherman", je taky nepochybně plus. Že naši (pra)dědečkové, kteří vyjeli do světa, aby si to rozdali s největším zlem, jaké svět do té doby poznal, i mimo vzdušné bojiště, si zasloužili důstojnou vzpomínku, to je taky pravda. Že Marhoul toto zadání splnil, a ještě předvedl, že umí udržet lajnu, kterou si předsevzal, i to se cení. Věc má ale ještě jednu stránku, a tou je to, že by to mělo taky něco udělat s divákem - a tím nemyslím obdiv k filmařskému řemeslu, které sleduje na plátně/obrazovce. Divák to má ovšem dost těžké, protože tu je postaven do pozice válečného zpravodaje, který přijede, chvíli pobude, vidí pár výseků ze života v první linii, a zase zmizí. Taky to jde srovnat s válečným kinožurnálem, kdyby byl prostý propagandy a ukazoval ty skutečně "všední" věci "ze života mužstva". Anebo do třetice můžete být v pozici čtenáře nekoherentních deníkových záznamů vojáka, kterého jste vůbec neznali, pokud by si tento nezapisoval svoje niterné pocity a takové ty věci, o kterých deníky z nějakého důvodu (který nechápu) jsou. Máme tu prostě živé obrazy lidí, o kterých nic nevíme, a nic se o nich ani nedozvíme. Jistě, může to být metafora k "fungování" války, může nám to teoreticky dávat větší možnost se s postavou ztotožnit (viz skutečné individuality prostá Bella z Twilightu), ale na mě to nefunguje. Proto dávám 70%. (13.09.2011)

Tři problémy: 1, Rozhodně si nemyslím, že by Marhoul trávil večery nad teoretickými statěmi filmových badatelů, kteří zkoumají mimoobrazová pole a vztah mezi vnějškem a vnitřkem záběru (kupř. pohled postavy mimo záběr evokuje omezení rámu filmového obrazu). O avantgardních postupech nemůže být v případě Tobruku řeči. Marhoul sjel pouze očima rozpočet, dal si dohromady jedna a jedna, a kdykoliv směřovalo k akci, vystrčil ji mimo obraz tím, že přesunul postavy mimo dění – a kamera, jak známo, nemůže zanechat postavy samotné a musí je následovat. Z epochálních válečných bitev zaznívá ve filmu pouze zvuk, a to proto, že je několikanásobně levnější – a proto mazaně využívanější – než dekorace a triky v záběrech. 2, Ochotníci a naturščici posbíraní ze všech koutů republiky výrazně kontrastují s vypulírovaným vizuálem. Pokud chtěl Marhoul se svým kameramanem dovršit mimetické schopnosti fotografie (a takovému způsobu by biomechanické herectví bez emocí odpovídalo), pak mi není jasné, proč nám v každém třetím záběru odhaluje okolní svět jiným způsobem než zrak a předvádí se. 3, Protože jedinec neovládá v Tobruku prostředí, ale prostředí jedince, není možné se na zdecimované postavy empaticky napojit. Nadto lezou Marhoulovi do snahy vyprávět kontinuální drama různé vycpávky a velké scény, které se ale s kontinuálním dramatem neslučují, a navíc, jak řečeno v bodu jedna, všechny tyhle vycpávky a velké scény kamera míjí, tudíž se nelze divácky napojit - stejně jako na postavy - ani na ně. Vcelku lapálie, pane Marhoul, třebaže úmyslná. (03.05.2009)

Nejodvážnější český filmový projekt za poslední léta. V době, kdy domácí produkci v uplynulé dekádě suverénně vévodí "chcípácký film", pro mě Tobruk představuje něco jako malý zázrak, malé zjevení. Bez záruky návratnosti se pustit na české poměry do tak velkého plánu, nezbývá mi než před tvůrci smeknout. Přiznám se, že jsem snímku nevěřil. Nicméně zvědavost zvítězila a do kina jsem zavítal. Naštěstí byly mé obavy rozptýleny hned po několika minutách projekce. V hlavě mi utkvěla poslední věta Bluntmanova komentáře k tomuto filmu. Gitaiovy filmy Tobruk opravdu připomíná, nejvíce Kippur (tematicky nejblíže), jeden ze tří, které jsem měl možnost od Amose Gitaie zhlédnout. Vcelku mě zaujal článek o autorském záměru publikovaný na oficiálních stránkách, pod nímž je podepsán režisér a scénárista Václav Marhoul. Tam doslova píše: "Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. [...] Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout." O tomto tvrzení by se dalo sáhodlouze polemizovat. Můj názor je takový, že Tobruk, ač se navenek tak možná tváří, osudy jednotlivých vojáků téměř neodkrývá, divák o nich neví téměř nic. Jsou jen náhodně vybranými, na kterých je bitva o Tobruk zobrazena. Přijde mi, že si režisér ve výše dvou zkráceně uvedených tvrzeních protiřečí. Právě klasický válečný film je určen většinovému obecenstvu, jelikož nároky na diváckou pozornost a spoluutváření děje nejsou příliš vysoké. Tento film není pro každého, proto osobně neočekávám nějaké závratné tržby. Velkou nápovědu mi dal samotný konec, který bude konzumnímu diváku dle mě spíše proti srsti a z kina odejde "nespokojen". Také mi občas přišlo, že Marhoul motá páté přes deváté, jako by občas nevěděl, co přesně chce natočit. Nicméně je až s podivem, že podobný film mohl vzniknout právě u nás. Tobruk je kvalitním počinem, ale minimálně v domácím prostředí zůstane nedoceněn, i když Český lev za kameru je téměř jistý. Dvěma slovy: minimalistický (velko)film. A taky za tu odvahu musím dát 4*. (30.09.2008)