Sněženky a machři po 25 letech

Podruhé louhovaný sáček čaje zkrátka nechutná a nic na tom nezmění fakt, že 25 let někde ležel, než ho zase šoupli do hrnku.... Vtipy už nefungují, obstárlí herci už nejsou zajímaví a celé to tak nějak nudí... Uáááááá nějak jsem klimbnul. Jak to vlastně skončilo ? Jestli ve filmu něco funguje je ten sentiment. Vzpomínky na sladké tenkrát, kdy vědět to co dnes, dělalo by se lecos jinak. Ale takový je zkrátka život a každý pokus o cokoliv je první a jediný. Hvězda navíc za hudbu. * * (10.12.2012)

Byl to průser nebo nebyl to průser? Nostalgická vzpomínka na dávno odváté sněhy. Člověka lidsky může zajímat, kam se jednotlivé postavy za čtvrtstoletí posunuly, ale tam jsme skončily. Dál se totiž nachází jen a jen tápání. Staré hlášky (je až k neuvěření co si tihle skoropadesátníci pamatují), které v novém hávu nefungují. Zase děsně cool nadávky (kurvapiča neboli ježkovy voči působí neuvěřitelně trapně). Některé naznačené dějové linie podivně vyřešeny. Pokud je něco jednoznačný klad, tak je to mládnutí Veroniky Freimanové. Je šukéznější než v prvním díle. Teď koukám, že to je prý žánr komedie. Ach tak, haha ... (22.11.2009)

Neskutečně úžasný film o životě a nenaplněných snech. Nejdepresivnější film roku, nejdepresivnější film desetiletí a za mě čistých 5* (vlhké oči, knedlík v krku, thoughts). Oproti tomu původní "Sněženky a machry" hodnotím pouze třemi a půl hvězdami, neboť sledovat nesympatického a oprsklého Cabadaje je takové malé předpeklí.;-) (22.11.2009)

Pro ty, co očekávají bžundu, mám varování - větrem ošlehané sněženky povadly a machři už nenachází sílu se natřásat.. Hořká ano, komedie takřka vůbec - jen frustrace středního věku umocněná životními zkušenostmi, kdy se dětské starosti zdají s odstupem času a s přibývajícími kily, plastikami a rozvody vlastně radostmi. Tauš odvážně zariskoval, ale v ničem nezaujal. Tak za 25 let zase, tentokrát s berlemi, vyndavacími zuby a artritidou a nebo pro dobro diváka doufejme, že vznikne už jen krátkometrážní film, kdy půjde mladej Mácha zapálit svíčky na hřbitov.. (23.11.2009)

Prvně jest třeba podotknout, že původní (a nutno připomenout, že i s mírně hořkou příchutí natočené) Sněženky nepovažuji za nějaký zázračný kult.. prostě „jen“ další český film z mnoha, který možná vyniká nějakou tou jistou režií a kupením funkčních hlášek, ale jinak znám lepší tuzemská dílka, na která milerád vzpomínám. Tudíž mě mnohými předem odsuzované pokračování nijak nerozhořčilo.. Ba naopak. Výsledek je navíc slušný, natočený se ctí a jistou pokorou. Sice se tu setkáme se starými hláškami, ale je s nimi nakládáno rozumě. Jen scénář mohl mít mnohem jistější vedení – příběh je prostý, až to bolí; celé to začne u náhodného setkání Vikiho Cabadaje s profesorem Kardou při čekání na lyžařský vlek a následné myšlenky na třídní sraz. Viki doufá (a divák s ním), že setkání po letech na stejném místě nebude hloupý nápad. Staří známí gymnazisté se (spolu s Kardou a sympatickou profesorkou Hankou) přeci jen setkávají, vyprávějí, vzpomínají, popíjejí, sní, závidí, ale nahodilý souhrn scének holt kvalitní film neutáhne. Takže tahle prostota vyprávění (pár za uši tahajících dialogů rád odpustím) je spolu s nevyrovnanou dramaturgií největším zklamáním. Jakoby se tu lajdácky spoléhalo na to, že když se řekne Cabadaj nebo Převrátil, vyvolá to u diváků řachandu samo od sebe. Jenže chyba lávky!! Naštěstí se tu směrem kupředu myslelo alespoň na novou krev (i když ty vřískající dětičky si tvůrci mohli odpustil). Mám na mysli sympatické duo Jakub Prachař a Juliana Johanidesová v rolích potomků (skutečně výborného a překvapivě sebekritického) Suchánka a (teatrálně přehrávajícího) Duchoslava, kteří jsou sice předem odsouzeni k tomu, že si v Krkonoších chtě nechtě musí něco začít, ale zároveň má jejich vztah NĚJAKÝ ten průběh – právě ten tu jinde schází – a není dvakrát veselý. Na druhou stranu to mohlo dopadnou podstatně hůř – trapně, křečovitě, zbytečně.. stačí si vzpomenout na pokračování Jak se krotí krokodýli (kde původní dva díly s Tomášem Holým paradoxně za kult bezpochyby považuju), které Poledňáková trestuhodně nezvládla. Ano, už se blížím k jádru věci. Kdykoliv se tu totiž poklepe na vážnější strunu namísto nějakého bezduchého juchání na zasněžených svazích, je můj zájem o dění na plátně podstatně intenzivnější. Upřímně mě mnohem více překvapila (i potěšila) ona ztráta mládežnických iluzí a zjištění, že skutečný život není zrovna nic jednoduchého. Bez růžových brýlí tu sledujeme jistou dávku nostalgie i deprese (jasně, čekali jsme komedii), mnohem hlouběji vypovídající o dnešní době. Proč se bránit skutečnosti, že z našich populárních hrdinů mohou být kromě jiného i loseři nebo alkoholici? Mimoto potěší i atmosférická hudba a velice slušná kamera, takže si Taušova vize ode mě zaslouží příjemné *** .. (22.11.2009)