Bílá paní

V šedesátých letech se nejspíš nálada ve společnosti vylepšila. Hrůzné časy 50.let byly pryč. Tři roky před Pražským jarem vznikla tato satira, která je opravdu přesná. Lidé ve vysokých funkcích moc nechtějí aby lidé přemýšleli, radši jim mažou med kolem pusy a manipulují. No a občánkovi, který chce mluvit pravdu hrozí jenom problémy. Dají se tady najít naprosto přesné paralely s činnostmi tehdejšího režimu (divadelní hra, která má divákovi vnuknout ,,jedinou´´ pravdu.) Bilá paní je ovšem komedie a vše je podáno jenom s velkým humorem, ironií a cynismem. Někdo vtom ani politiku vidět nemusí. Film funguje i jako univerzální taškařenice, která neustále překvapuje svou bláznivosti, má naprosto vražedné tempo, geniální dialogy a obejde se bez jediného hluchého místa. Výborně jsem se bavil. O plném počtu hvězd nemůže být pochyb. (18.07.2019)

Na tú dobu si tu režisér dovolil pomerne dosť. Nádherná otvorená i skrytá satira vtedajšieho politického systému a ľudskej povahy. Miestami humorné, miestami vážne, tak správne vyvážené. A fantasy prvok tiež príjemne prekvapil, najmä to vcucnutie do obrazu bolo zábavné a pekne zrealizované. Silný nadpriemer. 85/100 (07.10.2019)

Tedy, popravdě řečeno: za minulého režimu to možná bylo jako satira ještě silnější, ale dá se náramně uplatnit i na dnešek. A to obsazení! Brodský, Hrušínský, Kopecký, Kačírková, Voska, Hajská, Trégl, Řehoř! A ty hlášky, ty hlášky. "Vodpusť mi to, Bílá pani, já v slabý chvilce uvěřila na Národní vejbor!" (21.12.2008)

Z času na čas siahnem po zbierke poviedok Karla Michala, z ktorej jedna sa stala predlohou pre tento úspešný film. Dnes si už málokto vie predstaviť, aké salvy smiechu vyvolávali protirežimové hlášky, ktorých je tu neúrekom. Dokonca si myslím, že dnešná generácia by väčšinu z nich ani nepochopila. To je aj dôvodom, prečo sa moje hodnotenie zastavilo na troch hviezdičkách. Inak výborný film pre pamätníkov. Je skoro nepochopiteľné, že hneď po vzniku neputoval do trezoru. (24.12.2011)

Příběh odehrávající se v malé vesničce, dokonale demonstrující situaci za socialismu, mi posloužil jako věrný ukazatel a potvrdil mi tamější dobu tak, jak jsem si ji představovala. Děj je směřován na zámek, dávné působiště Bílé paní nebo chcete-li modly, k níž se po dlouhou dobu obracejí místní obyvatelé se svými prosbami a strastmi. Ve filmu se vyskytuje tolik hlášek, dvojsmyslů a symboliky, což mi trochu připomínalo zamotanou síť, ale já s radostí objevovala a přemýšlela nad jejich pravým jádrem. Už sama víra v Bílou paní se tehdejšímu režimu nijak nezamlouvala a já v ní viděla pronásledování církve a prosazovaní čehokoli, co by mohlo ohrozit pevné postavení komunistické strany. Všudypřítomné degradování svobodné lidské mysli, omezování režimem, potlačování svých přesvědčení, názorů, všeobecný strach z pravdy. Nesmyslná ideologie, ovlivňování a oblbování lidí, doslova divadlo v každodenním životě, které místy připomíná slušnou komedii či frašku. Neskutečně odvážné pojetí, jehož poselství rudí páni neodhalili… Vystupuje zde herecká smetánka tehdejší doby, ať už je to Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Rudolf Hrušínský, přičemž nejsympatičtější postavu filmu pro mne představuje Brodský s rolí člověka, který se snaží jít proti proudu, tedy něco nejen neobvyklého, ale naprosto nepřípustného. „Věř, ale komu věříš věř.“ (23.03.2008)