Jak vycvičit draka

Po skončení jsem si musel zkontrolovat rodný list, abych se ubezpečil o tom, že je mi tolik, kolik mi je, neb jsem se utvrdil v tom, že jsem evidentně lehce zesenilněl, když jsem s dojatou slzou na krajíčku toužil také opatřit si svého vlastního černého draka, který plive navlas stejnou kanonádu jako ‚plazma gun‘ z Dooma III, a má vyrenderované tak smutné oči, že mě to bralo za srdce celou stopáž. Nemá to úplně dokonalou animaci, ani příběhovou linku, ba co víc, ve dvojrozměrném světě to příliš táhne oči tam, kde si diváci v kině s brýlemi blaženě vzdychali, ale sakra… má to momenty, které děti nepoberou, vtipu přehršel, parádní Powellovu hudbu, a apokalyptické finále jak z lepšího RPG-čka. 4 a ½. (14.10.2010)

Kladu si otázku, čím je tento animák výjimečný. A sám si i odpovím. Ničím. Tedy samozřejmě kromě nejmodernější 3D grafiky. A jinak? Šablonovitý příběh, který je nám jasný po prvních pěti minutách. Hlavní hrdina, který nezaujme, takovej neutrální trouba. Scenérie mi přišla jako okopírovaná z Avataru. (30.04.2010)

Popravdě jsme nečekal žádnou slávu, ale je vidět, že predsudky vždy neplatí. Už z názvu se dá vyčíst o co tam půjde a jak to asi tak skončí. To mi neznechutilo podívanou a nechal jsem tento fakt plavat. Přesto se našlo několik věcí, které jsem nečekal. Dostalo se mě vynikající zábavy a vůbec nemůžu říct, že by mě kterákoliv část příběhu nudila. Proto dávám plný počet. (06.11.2011)

Měřítkem filmu pro děti - ano, film, na který bych se s dětmi klidně vydal. Díky nepokleslému humoru, příjemnému příběhu a dialogům na úrovni celkem ideální rodinná záležitost (v tomto případě nejde o nikterak hanlivé označení, naopak), s ohledem na zaměření nemusí tolik vadit celkem neoriginální příběh a odhadnutelný vývoj. Sympzatické je, že hlavní hrdina není vůbec otravný jako ve většině současné produkce, když chce něco dělat podle sebe, tak o tom všude nekecá, ale opravdu pro to něco udělá a co oceňuju především, snaží se za svoje rozhodnutí nést odpovědnost. A překvapivě z boje nakonec nevyjde bez - prostě tak docela nevyjde. K tomu správně burácí soundtrack Johna Powella, který překonává většinu toho, co jeho kolegové tvoří pro hrané "blokbástry". Jen ten dojem, že dneska už v zájmu všeobecného blaha i šupinatá okřídlená nestvůra musí bejt vykreslená jako domácí mazlíček, zůstává. Kde jsou ty časy, kdy se v pohádkách utínaly hlavy sedmihlavým saním... Update po zhlédnutí druhého dílu: Protože jsem dvojce dal i přes četné výhrady čtyři hvězdné body, přidávám jedničce pátý, páč je objektivně lepší. (10.06.2011)

Jak vycvičit draka je jeden z mnoha animáků, který sází na líbivost dokonalé animace, sympatičnost hlavních hrdinů (pozn. redakce - vhodněji řečeno psích očí, které tady patřili právě drakovi) a primitivních vtípků, které mladé pobaví (pozn. autora – bohužel do této kategorie se stále zahrnuji i já) a dospělé neurazí. Děj předvídatelný ale rychle plynoucí a závěr díky bohu končící happy endem. Nic co by zdatné pohádkáře, kteří mají již něco zkouknutého, nějak ohromilo, ale jistě pobavilo. Autor sází na jistotu a ta se mu vyplácí. Naštěstí já nejsem zdatný pohádkář, ale vysoce závislý až do morků kostí, takže mě dráček Bezzubka dokonale odrovnal. Důkazem může být fakt, že asi není příliš normální, když desetileté děti s radostí odcházeli z kina a jednadvacetileté slečně bez dechu, se slzami v očích ale s úsměvem na rtech, musel z kina pomáhat její též dojatý přítel. Chci tím jenom říci, že pokud máte stejnou závislost jako já, jistě se Vám animák bude líbit. Pokud máte jiný názor než já, nechci ho ani slyšet, jinak moje infantilní stránka bude kolem sebe házet věcmi! :o) A už se těším, až se objeví „Jak vycvičit draka“ v mé dětské sbírce :o) (16.04.2010)