Zelená zóna

Při psaní tohoto komentáře mi ve Windows media playeru zní skladba, která je s Matte Damonem víc než jenom spojená. Moby - Extreme Ways. Taky je to titulní skladba pana Bourna, který se třikrát brodil filmovými kiny a třikrat dokázal, že na to má. Jenže já jsem o Mattovi celou dobu přemýšlel jako o frajírkovi, kterýho vychovala Hollywoodská namyšlená skupinka těch rádoby nejlepších a najednou se nestačím divit. Matt Damon se chytá stébla a mně ukazuje, že jeho herecké kvality mají daleko na víc než jenom na Jasona Bourna...A to jsem si naposled myslel u Leonarda DiCapria, než mě začal přesvědčovat o opaku. Je to zvláštní, ale ti američtí herci, když se vyřádí, tak pak dokáží zázraky. Já tak doufám, že Matt Damon, se bude stébla držet naplno a ukáže celýmu světu, že je skutečným hercem, který už konečně dozrál a postaví se do popředí s diCapriem. Samotný film je totiž tak neskutečná jízda, že by si to okamžitě zasloužil. I když to stojí všechno momentálně na něm. Do budoucna to ale vypadá, že nám bude mít ještě hodně co ukázat, a já se budu i nadále těšit. Zelená zóna je totiž špice mezi válečnými filmy z Iráku. Ale ještě aby ne, když si ho natočil jeden z nejlepších režisérů současnosti. Chlapci nám tak ukázali, jak vypadá skutečná válka, jak vypadají skuteční chlapy a jak se to ve válce všecko s upřímností sere. Kdyby takovýhle filmy vznikali pořád...z Matta Damona se tak stává velký herec, konečně. (05.10.2010)

Paul Greengrass se dal do kupy s mým oblíbeným scénáristou Brianem Helgelandem a natočili podle mě hodně silné akční drama s pointou, které je trochu víc aktuálnější a političtější než třeba tady zmiňovaná BODY OF LIES. Hodně uživatelů tu hodnotí film z hlediska "zábavnosti", "množství akce" apod., což je škoda, protože on je naopak zábavný až dost, tedy pokud jste nečekali další BLACK HAWK DOWN nebo BOURNE IDENTITY. Několik akčních scén mě potěšilo častým emotivním základem (Damonova rvačka o deník a závěrečná trojhonička, kde Damon pronásleduje objekt, který se snaží zneškodnit jiný). 90% (08.08.2010)

Paul Greengrass, mistr akce a dynamiky, Matt Damon, mistr v tom, jak vypadat drsně a Amy Ryan (nevím, v čem ta je mistryně, nicméně mám pro ni slabost už od seriálu The Wire :-)) spojili své síly a natočili film, který nám ukazuje důvody pro válku v Iráku v "trochu" jiném světle. A pak, že jsou všichni Američané hloupí… Green Zone by se teoreticky dal srovnat s filmem The Hurt Locker, ale jen tematicky (válka v Iráku). Co je rozděluje, je především důvod toho, proč vlastně válka začala. V THL se o něj nikdo nestará, prostě odvádějí svou práci a zneškodňují bomby, ale v GZ je tohle právě hlavní téma a válka (boje, přestřelky) jsou spíše okrajové. A proto se mi tento film tak líbil, pro svou neameričnost. Paul má u mě už další plus, stejně jako ostatní herci. Je škoda, že zrovna tento film tak propadl v kinech (při rozpočtu 100 milionů vydělal necelých 95 mil., z nichž polovina jde kinům) ale na druhou stranu, není to náhoda, že zrovna film, který zpochybňuje vpád do Iráku, nemá vyšší tržby? :-) (07.07.2010)

Pokud má někdo za to, že opětovné spojení Paula Greengrasse s Mattem Damonem (za přispění přepečlivě snímek rytmizující hudby Johna Powella) je pouze opakováním postupů známých již z posledních dvou bourneovských dobrodružství a opožděným příspěvkem k otázce války v Iráku, tak se nemůže víc mýlit._____ Samozřejmě že výchozí konstrukce v podobě výrazně individualistické a profesiální postavy po právu nedůvěřující autoritám a užití šouflkamery zůstává, ale jinak se vyprávění a dílčí stylistické postupy výrazně liší. Na místo téměř neustálé dvousekundové délky záběrů snímaných převážně v polodetailech či detailech, kdy každý další přináší narativně důležitou informaci, se pohybujeme někde kolem pěti vteřin ve velkých celcích či amerických plánech s mizanscénou přeplněnou dílčími podněty, které odvádějí divákovu pozornost od narativně podstatných prvků. (S přibývajícími minutami se mizanscéna vyprazdňuje, což má svůj význam.) Neliší se ale pouze způsob, jakým jsou dávkovány informace, nýbrž i jejich samotná povaha, kdy se nejde za jednou jasně vymezenou a spolehlivou stopou, protože ty se několikrát během filmu ukážou jako nestálé (identita zdroje, zprostředkovatel informací od zdroje, zdroj samotný...). Přehled tak máme jenom díky diegetickému zvuku, jako tomu bylo v bourneovkách, což ale neplatí do úplného konce, kdy je vysílačka rozbita a my se tak ztrácíme v nočních scénách, které nejsou uměle dosvěcovány, což spolu s ruční kamerou s výrazným zrnem přináší zdání realističnosti. (A opětovně: svícení zde má svůj význam, viz začátek a konec.)_____ Tato odlišná práce s informacemi, jejich dávkováním a spolehlivostí vede k tomu, že v závěru hlavní hrdina motivovaný touhou přijít na to, jak se to se ZHN má, vyjádří jasný názor, že nejenom důvod, proč došlo k válce, ale i samotná válka je pouhou vějičkou. (K čemu, vyjádří předtitulkový záběr.) Přesto si film zachovává určitou mnohost pohledů, což je geniálním způsobem vyjádřeno v závěrečném válečném střetu, kdy odlišná motivace postav odpovídá i jejich (směru) pohybu v prostoru. (30.05.2010)

O Zelené zóně lze hovořit jako o jakési syntéze dvou tvůrčích přístupů, které si Greengrass dokonale osvojil ve svých předchozích počinech; pseudodokumentární rekonstrukce historických událostí (Krvavá neděle, Let číslo 93) a žánrového (akčního) fikčního filmu (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum). Zelená zóna stojí někde na pomezí důmyslně propojující oba směry. Z první jmenované linie přejímá onu precizní kvazidokumentárnost, jež budí dojem „live“ přenosu z válečné zóny, z té druhé pak pozoruhodnost formáních prostředků, zejména v propojení konceptu roztřesené, rozostřené, neustále švenkující a zoomující kamery a rychlého střihu (průměrná délka záběru nepřesahuje tři sekundy) jakožto způsobu vyjádření neustáleho pohybu. [==] Jako nejschůdnější žánrové zařazení se mi jeví označení filmu jako akční, drama, thriller, válečný. Jednotlivé konvence daných žánrů totiž film propojují ve funkční celek. Žánrové hranice se v průběhu filmu posouvají a vzájemně mezi sebou prostupují, a není proto nutné snímek označit pouze jedním žánrovým typem. Jednotivé žánrové přechody můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Jedná se o scénu, kdy je při hledání ZHN důstojník Miller upozorněn Iráčanem Freddym, že se v nedaleké residenci odehrává důležitá ilegální schůzka bývalých vysokých armádních a vládních činitelů. Miller se rozhodne jednat, svolává svou jednotku k zásahu a v tu chvíli se začne chovat jako akční žánrový hrdina. Krátká promluva je ukončena slovy k jednomu z vojáků: „Get your fucking game face on.“ Miller tím dává jasně najevo, že je především hrdinou filmovým, jakoby žánrově ožije. Tato žánrová vsuvka předznamenává další akční část filmu a slouží také jako důležitý vývojový model. [==] Děj filmu je vyprávěn striktně chronologicky. V centru vyprávění stojí postava Roye Millera, tato hlavní dějová linie je doplňována mnoha mikroději, které ale mají logické kauzální vyústění. A právě postava Millera syntetizuje tyto mikroděje a slučuje je do jednoho celkového obrazu. Syžet je přitom rámován zřetelně vymezenými daty: první, určené hned v počátku doplňujícím titulkem, 19. březnem 2003 a druhým zobrazeným jako projev prezidenta USA George Bushe uskutečněný 1. května 2003, kdy byly ukončeny hlavní bojové akce Operace Irácká svoboda. Samotná základní myšlenka vyprávění tkví v jakési redundanci, kdy je Millerova skepse po neúspěšných hledáních ZHN více a více podporována. Konstrukce kauzálních vztahů a současně divákova narativní aktivita je syžetem přirozeně posilována. [==] V Zelené zóně se obecně odráží celosvětová nespokojenost s vedením válečných konfliktů, kdy pravé důvody k intervenci jsou skryty a Ius ad bellum není zcela naplněno. Samotný průběh války má mnoho paradoxů a je natolik bizarní, kdy jeden nehledí druhého a bojuje se za něco, co vlastně neexistuje. Všichni včetně vysokých vládních činitelů se ale tváří, že se něco děje neustále, přičemž se zakrývá důležitost jiných, těch opravdových faktorů, které samy o sobě k rozpoutání války nestačí. (17.01.2011)