Hranice ovládání

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)

Isaach De Bankolé jako černý ninja se (podobně jako černý samuraj Ghost Dog) pohybuje subjektivním prostorem zrcadlícím svojí pravidelnou uspořádaností symetrického labyrintu „skutečný“ svět, který obývají „živé bytosti“. On sám se mezi „živé bytosti“ nepočítá – „mezi námi jsou ti, kteří mezi námi nejsou“ avšak on „není mezi nikým“. ___________ To, co Jim Jarmusch předvádí, je volné interpretační pole, ne úplně nepodobné filmům pracujícím s vyprázdněným narativem. Z hlediska narace tedy nepřináší nic nevídaného, ovšem on svým specifickým způsobem samotnou formu vyprázdněného narativu posouvá někam mimo hranice reálného – do snového prostoru labyrintů a metasvětů, do světů „na okraji“ (jestliže okraj ani střed neexistují, mohou se jejich zdánlivé obrazy nalézat kdekoli). Na rozdíl od Guse Van Santa (Gerry) nebo Bruna Dumonta (Twentynine Palms) aj., kteří vypráví příběh z „reálného“ světa pomocí obrazů, které porušují kauzální souvislosti vyprávění (není jasné co je pro děj relevantní a co ne, takže divák je neustále maten tím, že jsou mu předkládány pouze neurčité záhyby příběhu), se Jarmusch dotýká světů mimo, existence za horizontem – Jim Jarmusch překračuje zrcadlo. ___________ Film na vzdory své volnosti není vyprávěn svévolně – hlavní hrdina (a spolu s ním i děj) se pohybuje na základě logického systému, který je utvářen cyklickou hrou propojených znaků a (divákem) nerozluštěných šifer. Divák na základě toho všeho může film „číst“ různými způsoby, avšak nikoliv jakkoli libovolně. Film je přes svoji interpretační otevřenost pevně svázaný svojí logickou strukturou (třebaže se jeho logika rovná spíše logice cesty zenu), bez které by jeho hra byla nehratelná. Podobné postupy můžeme najít v literatuře např. u raných děl Michala Ajvaze nebo v žánrových labyrintech Jeana Echenoze. Ať mi tedy nikdo nevykládá, že to byla pseudointelektuální nuda a podvod na diváka a že se Jarmusch umělecky vyčerpal! U některých filmů by mělo být upozornění non-midcult, aby bylo jasné, že u něj duševně tupozrací měšťáci a kulturní snobové mohou zažívat silné okamžiky sebestředného utrpení. (24.11.2009)

(...) Ve filmu zazní tři (respektive čtyři) věty stěžejní pro mou interpretaci samotného vyprávění: ______ 1) „Použij svou představivost“/“Použil jsem svou představivost“: První verze věty zazní z úst muže zadávajícího úkol hrdinovi a je zároveň radou i pro samotného diváka, aby pochopil princip celého filmu. Druhá verze zazní jako odpověď z úst hrdiny, když se ho jeho cíl zeptá, jak se „kurva“ dostal do přísně střežené pevnosti nezpozorován a beze zbraně. Toto neví ani divák, neboť narace onen moment přeskočila střihem. ______ 2) „Realita je svémocná“: Tato replika je ještě důležitější a dle mého vysvětluje samotný význam názvu filmu – Hranice ovládání. Narozdíl od reality může být fikce pod vlivem kontroly – může být ovládána. A jaká je hranice ovládání? Řekl bych, že v tomto filmu Jarmusch zkoumá hranice ovládání divákova vnímání, hranice způsobů ovládání fikčního světa. Poskytuje divákovi málo jasných informací výměnou za interpretačně nejednoznačná vodítka, čímž sledování a celkové vyznění filmu značně subjektivizuje. Pokud není fikční film dostatečně ovládán filmařem, přebírá jeho kontrolu samotný divák. ______ 3) „Vesmír nemá žádný střed a žádné okraje“: S ohledem na tuto větu by se dalo říct: Tento fikční vesmír nemá žádný jiný střed kromě hlavní postavy a jako taková ona představuje střed neurčitý – nečitelný. Zároveň tento fikční vesmír nemá žádné zjevné okraje a je pouze na divákovi, aby si je v této abstraktní koláži určil…zároveň se však může spokojit s tím nemít určené žádné okraje. (...) ukázka z článku ______ Celý článek zde: HRANICE OVLÁDÁNÍ – pokus o definování hranic ovládání divákova vnímání (02.12.2010)

Brilantní forma, jak vizuální, tak hudební složka, ani způsob filmového vyprávění nemá chybu. Některé epizody jsou možná trochu slabší než jiné. Hodně vzrušující je Nahá dívka. Líbily se mi drobné narážky na všechno možné, ale někdy je film různými moudrými citáty trochu přesycený. Ale abych se přiznal téma filmu mě moc nevtáhlo. Bylo mi celkem jedno kam všechny ty tajné a tajemné schůzky vyústí. A bohužel právě jejich vyústění mě zklamalo nejvíc. Shodou okolností jsem tentýž den četl Isahakjanovu poému Abulalá al Maarrí. V doslovu k ní se píše: „Zobrazit zlo bez nenávisti k němu by bylo málo. Isahakjan touto nenávistí vzplanul a neznal únavy v hledání co nejúčinnějších prostředků výrazových, aby stejná nenávist vzplanula i v jeho čtenářích: střídá tón hněvivý i zmučený, vášnivě se dobývá do jejich duše znepokojivými otázkami, záplavou epitet, synonym a pleonasmů, neváhá opakovat ústřední motivy, aby násobil účinek… Ne, tady není místa pro kompromis, uklidnění, že přece snad to není tak zlé. Není tu ani návod, jak ze zlého vybřednout. To právě musí řešit každý v sobě, každý bez výjimky, už dnes a zítra znovu.“ Myslím, že to docela vystihuje i Hranice ovládání. (28.08.2009)