Směr Tokio

Už ako z názvu snímku vyplýva,že amíci mali„ ťažké srdce” na japončíkov po decembri 1941,keď zaútočili na Pearl Harbor,a tak prostredníctvom umenia nastolujú pomstu cez propagandu,ktorá v tom období bola v kurze,ale nečudujem sa tomu,boli to ťažké,kruté časy,aby si verili všeobecne,vznikali takéto snímky(Casablanca,The Best Years Of Our Lives and cetera),že sa to jedného dňa celé skončí. A lákadlo je Cary Grant,čo chcem povedať,že zavretý v ponorke nie je preňho typické,ale ako som už spomínal herci sa hrnuli do týchto produkcií,aby zdvihli sebavedomie,nádej,morálku...pre obyčajných ľudí všade,kde to vrelo... (06.02.2014)

Klasický válečný snímek z tohoto období. V podstatě nic vás nepřekvapí, vojáci jsou na té správné straně a ještě stíhají vtipkovat , samozřejmě mezi vzpomínáním na rodinu. Kapitán je správňák každým coulem a vždycky si ví rady. Díky situování na ponorku je to dost statické, buďto jsou ve stísněných prostorách, nebo se pracuje s modelem ponorky a celkem slušnými triky, na tehdejší dobu samozřejmě. Cary si odehraje svoje, pár členů posádky také pobaví. (29.05.2017)

Ano, i Cary musel za války předvést chlapcům v uniformách, jak by se správně mělo bojovat proti Japoncům. Davesův režijní debut je plný patetických proslovů o tom, proč si ta šikmooká banda zaslouží vyhladit, hrdinských činů amerických námořníků a ukázek toho, jak statečná posádka ponorky na nebezpečné misi v týlu nepřítele drží pohromadě, protože jenom tak se dá tichomořská hrozba porazit. Směr Tokyo se sice neobejde bez citových vydíraček a flashbacků s malými synky, ale přes to všechno se Davesovi povedlo tohle ponorkové dobrodružství vytáhnout do stravitelného průměru, kterému kralují Cary v roli rozhodného kapitána a John Garfield jako ukecaný sukničkář Wolf. "I hear Japs are happy to die for their emperor. A lot of them are going to be made very happy. " :) (01.09.2008)

Ve shodě se svým propagandistickým účelem zahání Davesův debut všechny možné pochyby (budoucích mariňáků): vykresluje druhoválečný svět jako černobílý a v kolonialistické tradici odhaluje Japonsko jako bytostně neetickou říši lidí "bez lásky", kterou by mohl Západ obrodit svým demokratickým zřízením a rodinným životem založeným na sekularizovaných křesťanských principech. Porážka Japonska je tedy - dle této logiky - i jeho vítězstvím, bolestnou podmínkou následného "nového života" - s konečně otevřenýma očima a srdcem. Posádka dosahuje svého cíle odhodlaně a s nízkými oběťmi a její návrat povzbuzuje další mladé muže k nalodění. Přes naivní zjednodušení situace a trestuhodné (znevažující) zastření tragiky každého útoku mne film oslovil sympatickou posádkou (přes úspornost důkladným prokreslením všech jejích členů) a pestrou skladbou nejrůznějších dobrodružství, při nichž nechyběla ani nadsázka. Sledoval jsem ho dílem jako dokument doby, dílem jako "klukovský" dobrodružný román určený k četbě s baterkou pod peřinou, a na konci mne srovnatelně s tím pálily oči a cítil jsem výčitky nadcházející ranní únavy, která mi bude překážet při mém vlastním dobrodružství. (22.12.2013)

Ponorkové filmy, jakožto jakýsi válečný subžánr, mám rád. Směr Tokio nepředstavuje nějaký vrchol v této oblasti, což je ale také dáno stářím snímku, takže je jasné, že po technické stránce nemůže konkurovat mladším filmům, přičemž jsem během sledování často postrádal nějaké scény či události, které běžně v těchto filmech jsou a dost možná to tak v ponorkách, resp. bojích na moři, probíhalo. Dočkal jsem se jich tedy až na konci, což můj dojem opět zesílilo. Cary Grant byl ve své roli výborný, zaujala mě také přátelská atmosféra mezi všemi námořníky, jejich rozpravy a nastínění jejich osobností. S přivřenýma očima dávám 5* i za epilog. (03.10.2014)