Dánská dívka

Sladký milostný snímek o romantické tragédii, změně identity a o odvaze k autenticitě působí uvěřitelně, má kvalitní scénář podle románu Davida Ebershoffa. Zdobí ho také propojení skvělých filmových řemesel výprava, kostýmy, kamera a hudba. Krásné provedení umocňuje období art deco a skutečný příběh, který se stal. Četl jsem knížku německého psychologa Muži, kde se píše že ženy muži, kteří rezignovali na své mužství a stali se ženami pohrdají. Novodobá Gerda by asi takového chlapa poslala k vodě. Je tedy pravda, že její představitel působí velmi křehce. (03.10.2017)

Motto: "Ženský, zamkněte si prádelníky!" A taky se nedejte zmást láskou a oddaností nonkonformní malířky, s největší pravděpodobností za nimi stála jen další, cudně skrývaná bizarní úchylka, korektně přemalovaná na vyšší city, možná proto se divák hlouběji neseznámí s celkovým zaměřením jejího díla... Tolik ke Gerdě Wegener. To Redmayneova role vyžaduje fakt koule, ironií je, že se jich jejich nositel, Einar Wegener, chce umanutě zbavit... Takhle - už samo téma se mi příčí, nepokrytě víc by mně imponoval člověk, který se se svým popleteným sebeuvědoměním dokázal poprat, to jest, zapřel ho v sobě, jako ostatně všichni nešťastníci, kteří se nepohybovali v bohémských kruzích, takoví chlapi ve slévárně by pro Lili příliš pochopení neměli, což? Naštěstí nám doba přeje, a tak jsme k transgenderu obecně blahosklonní, takže, normálka - v dobrém i zlém, dokud nás opačná identita nerozdělí... Ani umělecký přínos nejsem s to docenit, Vikander je ve své paličaté póze partnerské světice až únavná a Redmayne tu "nezadržitelnou" ženu v sobě charakterizoval odpudivým zjevem, nevidomým pohledem, slabomyslným úsměvem a naoko zdrženlivým posedem, čímž mi připravil dost znechucující chvilky. Cílená dekorativní líbivost nezvládala zaplnit prázdnotu sdělení, paradoxně mi však k chabé útěše zbylo právě jen těch pár pařížských zákoutí, art deco styl, nádhera scenérie ve Vejle... a taky rozšířený obzor ohledně historie dalšího z neslavných průkopnických mezníků... Jen doufám, že mně příště nebude k obdivu podsouván nějaký pedofilní (anti)hrdina. A že zdravím Conchitu Wurst. (03.03.2016)

Herecký koncert dua Redmayne a Vikanderová, k tomu překrásné kulisy Kodaně, Drážďan a Paříže, příjemná hudba Desplata a příběh, který je určen spíše ženskému publiku, ale i já jsem si film celkem užil. Akorát mi vadila zbytečně dlouhá stopáž a minimum zvratů, které by udržily dramatickou rovinu. Je to film pro melancholiky. 65% (06.07.2016)

Hooper namlsaný vůni pódií učinil na tvůrčí ruletě sázku. Sto na červenou barvu žhavého železa transgenderu, sto na černou konvenčně podaného dramatu, který má podle statistik i zkušeností velkou šanci uspět. A krupiér se zálibou v povrchní líbivosti může hodit kuličku.. Pravděpodobnost, že padne nula, byla takřka mizivá, ale nevím, jestli ta lehce vyfabulovaná výhra po ose tápání - trápení - sebepoznání - zvonek ven - buchtička dovnitř mohla autora těšit. Vzhledem k charakteru rolí je překvapivé, jak Vikander svou přirozeností převyšovala Redmaynea, který při vyjadřování ženskosti a křehkosti často sklouzával k teatrálním gestům.. (04.11.2019)

Nejhorší možný způsob, jak uchopit životopis nekonvenčního člověka, je natočit to právě takhle konvenčně a konzervativně. Ta pomalá kamera, tklivá hudba a přesní herci jsou ubíjejícím způsobem taženi skrze dvě hodiny, kdy se nekoná jediné drama a děj tipujete i přes to, že doteď jste o daném člověku neměli tušení. Tak nějak tušíte, že nejtěžší dilema si musela odžít manželka, ale její vnitřní boj se odbyde jedním uroněním slz na lavičce v dešti – megakýč jak prase, stejně jako zbytek filmu. (07.02.2016)