Dánská dívka

„Jsem tvoje žena, vím o tobě všechno,“ upozornila svého muže malířka Gerda Wegenerová. Nevěděla. Jednou svého manžela, rovněž umělce a školní lásku, požádala, aby jí pózoval namísto modelky, která nepřišla. Oblékl si punčochy a už v nich rád zůstával. Dán Einar Wegener byl prvním člověkem, jenž roku 1930 prodělal operaci změny pohlaví. Rok nato zemřel ve svých 48 letech, už jako Lili Elbe. Průkopníky proměny představuje oscarový Tom Hooper, který si získal akademiky sebejistou Královou řečí (ač pro mě neosobní) a následně pro změnu mě blízkými Bídníky, kteří dokonale rozdělili diváckou obec. Právě v jejich případě se sešel i s Eddiem Redmaynem, který exceloval v (podle mnohých přeceňované humanistické) Teorii všeho, kde transformuje své tělo k nerozeznání od skutečného předobrazu. Tady příjemně šokuje podruhé. Ač se to mnohým asi nebude líbit, Brit, jehož postava našla odvahu opravit to, v čem příroda chybovala, si zaslouží další velké uznání. Snad i ten Oscar je výrazně blízko. Ano, jeho výkon je trochu jednostranný a mimikou a gesty se opakující, ale i tak je to silná herecká jízda. Redmayne navrch představuje ideál ženy daného období – spíš chlapecká postava s malým poprsím. Střídání štěstí, statečnosti a bezradnosti v tváři stále zajímavější Alicie Vikander je stejně výtečné jako výkon jejího „muže“, navíc její průkopnický duch zůstává inspirací pro dnešní transgenderové hnutí. Vikander srší energií, mění polohy, kamera se jí ráda věnuje. Ve finále pro mě film dvou polovin: první zajímavá, druhá lehce se opakující, na místě přešlapující. Scénář je málo dramatický, Hooper měl vykřesat víc emocí. Sečteno, podtrženo: Herecky na čtyři hvězdy, ne vždy jistý kormidelník Hooper si zaslouží spíš jen tři. (03.01.2016)

Hooper namlsaný vůni pódií učinil na tvůrčí ruletě sázku. Sto na červenou barvu žhavého železa transgenderu, sto na černou konvenčně podaného dramatu, který má podle statistik i zkušeností velkou šanci uspět. A krupiér se zálibou v povrchní líbivosti může hodit kuličku.. Pravděpodobnost, že padne nula, byla takřka mizivá, ale nevím, jestli ta lehce vyfabulovaná výhra po ose tápání - trápení - sebepoznání - zvonek ven - buchtička dovnitř mohla autora těšit. Vzhledem k charakteru rolí je překvapivé, jak Vikander svou přirozeností převyšovala Redmaynea, který při vyjadřování ženskosti a křehkosti často sklouzával k teatrálním gestům.. (04.11.2019)

Filmy Toma Hoopera môžeme rýchlo odbiť slovom midcult, alebo ich formu môžeme považovať za jeho osobitý filmársky štýl. Pravda bude niekde uprostred, ak totiž podľa každého záberu spoznáte režijný rukopis, nikdy to nie je na zahodenie. Prvá polovica, ktorá sa mi páčila viac, nám ukazuje, ako to vyzerá v harmonickom manželstve dvoch inteligentných ľudí. Pripravuje pôdu pre polovicu druhú, aby tu manželka ukázanú oddanosť naplno prejavila. Napriek tomu všetko to porozumenie naokolo nepôsobí úplne presvedčivo. Emócie sú držané pod "pokličkou", dialógy často pôsobia dojmom, že si ich postavy vopred premysleli, aby preboha na seba nezačali kričať a hádať sa. To by sa v tak naleštených priestoroch nehodilo. Napriek výhradám film zanecháva pozitívne pocity. Vďaka príjemnému prostrediu Kodane a Paríža a výkonu sympatickej Alicie Vikander. Jej postavu by totiž chcel mať každý muž za manželku. Ak chápajúci lekár, tak jedine v podaní Sebastiana Kocha. (25.03.2016)

Nejhorší možný způsob, jak uchopit životopis nekonvenčního člověka, je natočit to právě takhle konvenčně a konzervativně. Ta pomalá kamera, tklivá hudba a přesní herci jsou ubíjejícím způsobem taženi skrze dvě hodiny, kdy se nekoná jediné drama a děj tipujete i přes to, že doteď jste o daném člověku neměli tušení. Tak nějak tušíte, že nejtěžší dilema si musela odžít manželka, ale její vnitřní boj se odbyde jedním uroněním slz na lavičce v dešti – megakýč jak prase, stejně jako zbytek filmu. (07.02.2016)

Nechápu, proč se ve filmu - jehož dvě hlavní postavy jsou z Dánska, kde se odehrává i první polovina filmu - mluví anglicky (přitom po přesunu děje do Paříže francouzština samozřejmě pro dokreslení koloritu zazní). Dále nechápu, proč to CinemArt uvede do kin až 4. února, s tak neuvěřitelně dlouhou prodlevou od premiéy v USA - nota bene když je ten film dávno ke stažení na netu, takže každý, kdo ho chtěl vidět, ho už taky viděl. Za sebe si nakonec nemyslím, že by bylo zase tolik o co stát - herectví toho zrzka jsem nikdy na chuť nepřišel a koukat na něj skoro dvě hodiny se v mém případě rovnalo skoro utrpení. Díkybohu aspoň za tu Alicii Vikander, která je zde herecky naprosto excelentní a která se mi s každým dalším filmem líbí víc a víc. Její úchvatný zjev je pro mě hlavním důvodem, proč jsem chtěl tento film vidět, jinak bych si tu ospalou kostýmní nudu nechal klidně ujít (byť filmu nelze upřít výbornou výpravu, kameru a hudbu). Marná sláva, filmovým adaptacím knižních bestsellerů asi nikdy na chuť nepřijdu. Komunita tranďáků ten film ale bude dozajista milovat. (26.01.2016)