Drak přichází

Obecně vzato je název situací, která nastává zhruba před půlnocí u hostů náleven, ale v tomto případě se jedná o poslední kung-fu melu taťky Brandona Leeho - bezmezně uctívanou v období, kdy jsme si pokládali (doufám, že napůl v žertu) otázky, jestli maník, co čtyři roky dělá karate, zmlátí někoho, kdo šest let dělá jiu-jitsu.. Teď jsem však vyrostl, zavřel oči a ejhle… ocitnul jsem se v pavilonu vřešťanů a když jsem je otevřel, nebyl dojem o moc lepší.. Z úcty ke jménu a bojovým schopnostem hlavního představitele dávám tři hvězdy, ale sjíždět jeho filmografii dále nehodlám - to spíš bude Bolo Yeung dělat reklamu na Wonderbra.. (10.01.2013)

Partička drsných bijců se přepraví na jakýsi ostrov, kde se každý z nich zúčastní jedné či více bitek, aby se ten nejlepší (samozřejmě Bruce) promlátil přes homologickou řadu padouchů k padouchovi největšímu, kterému je povoleno způsobit našemu statečnému rekovi dokonce i nějaký ten škrábanec. Téměř totožným námětem disponuje o dvaadvacet let mladší Mortal Kombat, u kterého jsem se bavil o více nežli dvaadvacet procent více. Drak je neskutečně nenápaditě zrežírován, chybí mu tempo, chybí mu gradace, vleče se jako ten nejpomalejší film od Bergmana a přitom jde pořád, považte, o akční snímek. Příběh je stupidní až hanba a ani ty souboje, základní ingredience každého poctivého kung-fu, za moc nestojí. Pořádnou ránu nikdo neschytá, jde spíše jenom o takové „oťukávání“, pouze hodně vzdáleně připomínající dojem z reálného úderu do solaru. 40% Zajímavé komentáře: Amarcord_1, Jindros (12.01.2008)

TV/// Obsazazení 8/10 Děj 9/10 Hudba 6/10 Efekty 7/10/// +herci, záporák, děj, některé hudební melodie -jinak je hudba již přežitek (vysoké tóny jsou odporné)/// Řekl bych že to je klasika a jeden z vrcholů kung-fu filmů. Tedy alespoň v tehdejší době. Dnes už je film zavát pískem času a ani Bruceovi techniky už dnes tolik neoslní. Přesto mě film dost bavil, zajímal a jsem rád, že jsem ho konečně viděl./// Celkem 78%/// (15.05.2008)

Drak přichází, 666teen odchází. Celkem chápu, že mezi zpocenými vyznavači východňarských bojových umění (Jak Zlounovi Ukopnout Tykev V Letu, nebo Jak Zabít Malíčkem Typa V Županu) je to asi kult, ale Bruceho výraz byl po celou dobu tak uvěřitelný a hlavně oduševnělý, že jsem měl vážné obavy o jeho duševní zdraví. V okamžiku kdy začal vydávat zvuky mi došlo, že těch ran to hlavy bylo přesně tolik, aby mohl prodávat v trafice s jedním druhem cigaret. Další draky nebrat. (16.04.2012)

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)