Mother and Child

K tomuto snímku jsem se dostala prakticky náhodou přes žebříčky nejlepších filmů a rozhodně nelituji. Líbil se mi zde dostatečně rozpracovaný psychologický aspekt postav, které jednaly uvěřitelně a byly konzistentní. Zároveň jsem si ale uvědomovala určitou poznamenanost jejich životní situací, kdy každé z postav něco chybělo a hledala si cestu, jak se s tím vypořádat a být nějak kompletní. Dát dítě k adopci je určitě velké rozhodnutí, které musí ženy bohužel činit v poměrně nízkém věku a mohou ho později litovat. Podobně to poznamená i dítě, které vyrůstá v adoptivní rodině, ačkoliv může být lepší, než ta biologická. Nejdřív mi přišlo, že se dává na genetickou spřízněnost až moc velký důraz, pak jsem si ale uvědomila, že spíš jde o ten aspekt, že je ve světě někde člověk, který vás nosil a vy jste byly v něm, takže je zde určitě minimálně zvědavost a prostor pro mnoho otázek, které by měly být zodpovězeny, a ta možnost člověku chybí. (23.03.2013)

Chápu že, jako svobodný a bezdětný cápek nejsem zrovna cílovka tohoto snímku. Navíc je to takovej ten druh filmu, kdy si skoro po celou dobu řikáte: "Co se z toho sakra vyvine?" Takže zatímco drahá polovičky ženského rodu určitě ocení a pochopí všechny ty strasti kolem mateřství, o kterém tento snímek především je, tak ty polovičky mužského rodu se možná nejednou budou nudit. Já oceňuji hlavně to, jak se 3 dějové linky velmi nápaditě a působivě protly. Je spoustu filmů, kteří sází na podobné schéma, ale je málo těch, kterým se povedl nápaditý spojovací prvek. A dále oceňuji jak nenásilně hraje snímek na city. Nepřipadáte si u něj, jak v citové mučírně. Slabší 4*. (18.09.2011)

Říkám si, což takhle se podívat na nějaký pěkný film s pěknou Naomi Watts, a zjišťuji, že jsem tenhle zapomněl okomentovat. Mother and Child je film, který nemá co nabídnout třeba teenagerovi toužícímu po krvavých přestřelkách a automobilových honičkách. Mother and Child je umě podané drama o rodinných vztazích prostřednictvím několika málo paralelních dějových linií - dialogy, emoce. Pokud myslíte, že by vás podobné téma zajímalo, vězte, že je zde zpracované velice dobře. Výrazné charakterové vlastnosti hlavních postav byly důvěryhodné a v dobrém slova smyslu (že se jim to dařilo jak mělo) mě rozčilovaly. (22.09.2013)

"So, what's your biggest fear?" "That she'll spit in my face."     Smutne ladená dráma, pri ktorej ma neustále zarážalo, ako podivne sa chovajú skoro všetky ženské postavy a aké nevýrazné sú zase skoro všetky mužské postavy. Téma filmu je jednoznačne niečo, čo vo mne silne rezonuje, ale jej spracovanie na ma mňa pôsobí tak umelo a neprirodzene, že som tomu výslednému dielu jednoducho nedokázal uveriť. Nemyslím si preto, že by bol Rodrigo García nejako zvlášť zručný režisér, z toho materiálu sa určite dalo vyťažiť podstatne viac. Ak niečo môžem vysoko vyzdvihnúť, tak to sú výborné herecké výkony, hlavne štvorice Naomi Watts (Elizabeth), Annette Bening (Karen), Kerry Washington (Lucy) a Samuel L. Jackson (Paul). Najmä na moju obľúbenkyňu Naomi som sa veľmi tešil, zrovna tu ale výnimočne hraje poriadnu mrchu, čo sa mi pri tejto sympatickej herečke dosť ťažko znášalo. V každom prípade aj v takejto role obstála s veľkou cťou, čím dokazuje, že je naozaj výborná herečka. Pozdvihnúť film na vyššiu úroveň sa nedarí ani hudbe Edwarda Shearmura, ktoré znie pomerne otrepane. Film mi na ČSFD pripadá značne nadhodnotený (84%), môj dojem z neho je bližší podstatne striedmejšiemu hodnoteniu na IMDb (72%).     "You don't know who I am or what I want, you cunt." (26.11.2023)

Nezvrhává-li se film v banální dojímadlo o tom, že správná křesťanská matka své dítě nikdy nedá, pak díky věcné režii a realistickým hereckým výkonům. Během pár úvodních záběrů je s brutální jednoduchostí shrnuto několik desítek let života i hlavní „prohřešek“, který hlavní hrdinku od jejího mládí pronásleduje. Stavbou příběhu – tři odděleně se odvíjející dějové roviny – připomíná Mother and Child drastičtější dramata Alejandra Gonzáleze Iñárritua, výkonného producenta filmu. Neromanticky fyziologické pojetí sexuálního aktu pro změnu oživilo mé vzpomínky na seriál Tell Me You Love Me, aniž bych věděl, že Rodrigo García režíroval jednu z epizod. Rovněž režíroval několik epizod cvokařské série In Treatment, což by mohlo vysvětlovat psychoanalytickou povahu filmu. V dlouhých záběrech, snímaných kamerou jen málo svolnou k jakémukoli pohybu, se odehrávají velká dramata. Jenomže ne melodramaticky, tedy na povrchu. Postavy po sobě nemusí křičet a prožívat šílená muka (vážně, Alejandro), abychom pochopili, jak se úporně snaží najít svá místa v životě a jak je trápí, že to nedokážou. Zatímco u jiných filmů mne ledabylost, s jakou hrdinky vyhledávají a nabízejí tělesnou rozkoš dokáže naštvat, zde mi sex přišel jako přirozená, psychologicky podložená součást dějového vývoje. Třebaže není závěrečné propletení rozpletených dějových nití stoprocentně věrohodné (těch náhod je najednou nějak moc), autentických momentů, kdy jsem plně cítil s postavami, se ve filmu nachází dost na to, abych scenáristům odpustil jejich dobráckost. Osud stejně milostivý nebývá. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Beagle, mat.ilda (12.12.2012)