Somewhere
Somewhere
Odnikiaľ niekam
Režie:
Sofia CoppolaScénář:
Sofia CoppolaKamera:
Harris SavidesHrají:
Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O'Donohue, Alexandr Něvskij, Laura Chiatti, Michelle Monaghan (více)Obsahy(2)
Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (289)
Já tyhle filmy s tempem běžného života prostě nemusím, nemůžu si pomoct.. Mám za to, že film mě musí zaujmout a udržet si mojí pozornost, abych si nepřála ať už skončí. I když je to zcela jistě velmi kvalitní snímek a respektuji i chápu názory lidí, že v životě všechno taky není tak dějově nabité, mám za to, že právě proto lidi o svých životech žádné filmy nevytvářejí a své běžné dny si nenatáčí doma na kameru. ()
Minimalistická verze La Dolce Vita. Komunikační šumy jako v Magnolii nebo Spanglish. Délka záběrů přibližující se Van Santovým The Last Days. Taky třeba návod, jak dokonale zprasit závěr a znechutit si striptýz. ()
Viděl jsem dvě ukázky tance u tyče, lekci krasobruslení a vyhořelého herce, co znuděně jezdí ve Ferrari... Mdlý film bez života a invence, který jen naprázdno křičí, že je niternou uměleckou výpovědí...Kam se sakra poděla drzá, hravá a sebejistá filmařina Coppolové, která nám servírovala tenisky v rokokovém šatníku?!...Velké zklamání... ()
Rozjímavá exkurze do života holywoodské hvězdy, která mě šeredně nudila, a to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Nechal jsem se zlákat hereckým obsazením, které je také jediným kladem, ovšem jinak musím konstatovat, že mi režisérčin styl ani trochu neseděl. Na její další filmy už se asi nepodívám. ()
Dotýká se mě poetika filmu. Sofia Coppola ví přesně, co kterým záběrem chce říct a často používá také pouze obrazy, fotky, celky, které nechá běžet nějakou chvíli a vy sám musíte přemýšlet o dané situaci. Ona ji nechá hrát samotnou, skoro se obejde bez střihů na detaily, na nějaké složitější rozzáběrování. A fungovalo to skvěle. Taky Stephen Dorff si zaslouží mou pochvalu. Vytknul bych ovšem tentokrát trochu jednodnušší scénář. Režisérka do svých charakterů nezaplula tak daleko, jak mohla a to mi přijde jako veliká škoda. Zároveň vztah Johnnyho s Cleo postrádal ždibíček jiskry. Přesto jsem si užil příjemný, dojemný a pozoruhodně natočený film a takovým já tři hvězdičky nedávám. ()
Sofia Coppola nám předhodila druhé Ztraceno v překladu. Akorát tu není charismatický Bill Murray a místo Scarlett Johansson tu supluje roztomilá a nadějná Elle Fanning, která jednou možná svou předchůdkyni předčí. Bohužel druhá recyklace jednou použitého už nefungje tak hladce a samozřejmě. Dokonce i postavy se velmi podobají těm předchzím Tokijským. Filmařské postupy jsou takřka totožné: dlouhé tiché záběry (některé delší než jiné), pomalu plynoucí příběh, prakticky neakční děj. Já sám proti tomu nic nemám, nepotřebuju aby se ve filmu dělo spoustu věcí, aby mě bavil. Spíš naopak. Filmové opusy ala Terence Malick mě fascinují. Tady jsem ale bohužel nezabral. Tohle jsem už prostě jednou viděl a bylo to lepší. Škoda, protože Coppola má nesporný talent a navíc ještě super hudební vkus. Budu se těšit na další její kus, žánr krimi snad bude mít jinou příchuť. ()
Záměrně pomalej, nudnej a zdánlivě nic neříkající film, kterej přesně tímhle zmíněným způsobem reprezentuje zhýralej život (padající) filmové hvězdy, kterou už nic nebaví, přestože/protože má všechno, a přitom nemá vlastně nic. Nic už si neužívá, ať jsou to tanečnice přímo u něj v pokoji nebo předávání cen či tiskovky. Tvůrci nám pomalu ukazujou přechod od apatie přes rozpad osobnosti až ke katarzi, která je vyvolaná návštěvou jeho dcery. P.S.: Potěší zmínka o Martině Navrátilové a kritika Twighlightu... ()
Našel jsem překlep v českém překladu. Správně to má být "Odnikud Nikam". ()
On je velky herec uzivajici si slavy, ale o sve dceri moc nevi, ale kdyz se mu dostane moznost ji lepe poznat, zjisti, ze jsou dulezitejsi veci na svete nez penize a popularita. Ujisteni faktu, ze (Sofia Coppola) ma zvlastni talent pro pribehy, kde se po celou delku prakticky nedeje moc zajimavych veci nebo hlavni protagoniste se zamyslene potuluji pred platnem bez velkych gest nebo vyrcenych slov. Zbytecny film pro ultrapriznivce salodlouhych a nudnych cest k ocekavanemu vyusteni, ktere by se vlezlo do polovicni stopaze. Nekdo se necha poucit a nekdo na to musi prijit sam. 25% ()
Od zajímavého začátku k nudnému konci. ()
to se normálně nedalo ztrávit!Záběry dlouhé jak týden před výplatou.Jenom to počáteční kroužení bouráku kolem dokola berte jako varování že bude ještě hůř.Jestli je film natočený proto,abychom litovali chudáky hollywoodské hvězdy jací jsou chudáci i když v přepychu tak sami.No teda nevím... ()
Svět je jenom hollywoodský hotel / a můj pokoj je... Však víte. Odnikud někam je jako druhá, ne-li třetí noc s holkou, která měla zmizet hned to první ráno, nejlépe ještě před naším probuzením, nejlépe až do Japonska. Odnikud někam je Odněkud nikam. Sofia pokračuje v natáčení filmů o tom, co zná nejlépe: o mizérii života celebrit a světě filmu. Chlad, bezcílnost, odcizení. I am not even person. Divák ale brzy pojímá podezření, že jsme se z bodu nula nepohnuli ani o píďu. V zásadě se má Somewhere k Lost In Translation jako odmocnina. Místo otcovské figury statuje přímo otec, za nejistou dívku zaskočila dcera. Dorff se leckdy tváří znuděně skoro stejně přesvědčivě jako Bill Murray (např. při vynikající scéně dvojčat u tyče) a film má dokonce své Tokio v Miláně, kde dvojici v rámci filmového festivalu konfrontují nepochopitelné italské reálie a odkud se chvatně prchá. Odkazů na Coppolin nejúspěšnější film je příliš na to, aby je bylo možno považovat za pomrkávání na diváka a ne za součást utkvělých představ, s nimiž se tvůrkyně potýká dost možná nejen v umělecké rovině a už od Povídek z New Yorku. Dorff ale není Murray, se vší úctou Elle Fanning není Scarlett Johansson, Hollywood a Milán nejsou Tokio. A není to poprvé, podruhé a možná ani potřetí... ()
Na tento film jsem se těšil od chvíle, kdy jsem poprvé uviděl trailer, který mě naprosto dostal. Čekal jsem druhé Ztraceno v překladu a do jisté míry to tak opravdu je - odcizenost, nuda, dlouhé záběry... Somewhere bohužel není schopné jít pod povrch, vztah otec/dcera se prakticky nevyvíjí a hlavní hrdina, ač velký sympaťák, nemá žádnou hloubku. Celou dobu jsem chtěl dát čtyři, později slabší čtyři, ale konec mě docela zklamal (naprostá absence sdělených emocí), proto tři, i když silné a doufám že je časem zvýším - 70%. ()
Minimalistické. Často statická kamera, v jejímž rámci se něco děje. Trochu to připomínalo Lake Tahoe nebo Jarmuschovský styl. Nuda života orámovaná luxusem, slávou, sexem. Bezcitné vakuum narušené nečekaným vstupem osoby, ke které by ty city měly být. Nakonec dojde ke změně a hlavní postava se posune někam ...... ()
Od režisérky, která natočí něco tak úžasného jako je Lost in Translation, je velké očekávání, a byl jsem zvědav s čím na mě vyhukne. Že Somewhere natočila Sofia poznáte. Tenhle typ filmů můžu, a je velmi čitelné co nám režisérka chtěla filmem povědět. Jenže zřejmě jsem čekal malinko více, ta atmosféra nejde příliš do hloubky, herci hrají obstojně, dlouhé záběry, některé trvají i několik minut.., hlavní postava co téměř nemluví, a jakási jednoduchost-mám na mysli téměř nulový děj, to vše nahrává tomu aby podkreslilo o čem film je, ale není to výrazné a na mě to působilo plytkým dojmem. I přes to se ale paní Coppolová trefila, a já jsem divák, který si tenhle film umí užít. ()
Kdyby to nerežírovala Sofia Coppola, bude to utahaný, málomluvný film (kterým vlastně i je). Jenže Coppola je schopná vytvořit atmosféru poskládáním (někdy až moc dlouhých) epizod, obrazů, pohledů. Ovšem Somewhere je oproti Ztraceno v překladu nebo Marii Antoinettě docela nuda. ()
Lost in Translation II: Reloaded ()
Sofia Coppola si ma začína svojim štýlom postupne opantávať okolo prsta, no a tentokrát sa to prejavilo zatiaľ úplne najviac, pretože mi táto snímka "zapasovala" perfektne, naozaj. Áno, dokážem pochopiť aj vcelku početné tvrdenia ľudí, ktorí sa na adresu Somewhere nevyjadrili práve v dobrom - nie každému totiž sadne takýto pasívny štýl, v akom sa odohráva v podstate celý film, no mne (pre tentokrát) fakt sadol. A to sa pritom nepovažujem za nejak extra veľkého fanúšika takýchto podobne ladených citovo zameraných (minimalistických?) kúskov, to takmer vôbec. Čiže z tohto pohľadu ešte väčšmi oceňujem, že Sofia zahrala presne na tú moju pomyselnú strunu a tak som si mohol vychutnať naozaj pozoruhodný zážitok. Či už z vynikajúcej celkovej atmosféry tejto snímky, jej nenúteného štýlu (filmov o hollywoodskom živote som už videl viacero, no práve tento vo mne zatiaľ zanechal najlepší dojem), veľmi pekne vyzerajúceho vizuálu alebo dajme tomu aj hereckých výkonov - Stephen Dorff, na to že ide o relatívne neznáme meno, to zvládol skutočne dobre. Takže ak to mám nejak v stručnosti uzavrieť, som veľmi rád, že som sa k tomu dostal (i keď to bola dosť náhoda) a už teraz s istotou viem, že sa k tomu časom ešte vrátim, pretože to fakt stojí za to. Každopádne treba mať na to tú správnu náladu, čo viem aj podľa seba - nie za každých okolností by som to zvládol pozerať, respektíve za niektorých by ma to neoslovilo až do takej miery, ako tomu bolo teraz. 5/5 ()
Úžasně nazvučený Ferrari, Itálie ztracená v překladu, trefná práce s filmovou hudbou a (tehdy) malá Elle Fanning donucená nejenom se prostě usmívat, ale doopravdy hrát. Taky ale film vyvolávající u někerejch zdejších žvanilů neuvěřitelně jalový rádobyoduševnělý komentáře. Pro mě osobně je nejsilnější pocit z filmu: citlivý. 80%, někdy 100. Podle nálady. ()
Po třech předchozích filmech režisérky Coppolové je hlavním hrdinou muž. A nutno si připustit, že ženské hrdinky jdou této autorce přeci jednom snáze a uvěřitelněji. Celý film jsem měl problém se s tím chlapem nějak vyrovnat, něco si o něm začít myslet, chápat ho, odhadovat jeho reakce, což jsem měl v minulých filmech taky, tenhle problém, ale vzhledem k tomu, že hlavní postavy byly ženské (update: Bill Murrey není ženská), jsem to dával za vinu tomuhle faktu - že byly ženské. A další aspekty "filmu S. Coppolové" také zůstávají - tedy: výrazná hudební stránka, melancholické ladění, nedoslovný (i když nikterak podařený) závěr, perfektní vizuál (řekl bych "nejtrendovější" možné nasnímání filmu - kameraman Harris Savides podepsán mimo jiné pod hypnotickými snímky Gus Van Santa - Elephant, Gerry, Last days). Mimoděčností mi film připoměl Before Sunset Richarda Linklatera. A ten mi zřejmě připadá o něco zábavnější chlapík než Sofia Coppolová. Ženská. ()