Osemdesiat listov
Eighty Letters
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (71)
Vzorový příklad filmu, ve kterém zvolené pomalé tempo vyprávění není vůbec na závadu; naopak, přispívá k vystižení dobové atmosféry. -------- V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2011. ()
Dobry film to je, ale mam k nemu nasledujici a zasadni vyhrady. Je-li to cele postavene na rytmu, realismu a malych naznacich, proc nekdy okolni postavy nemluvi vubec, nekdy zretelne a nekdy nahlas. Nikdo nikoho nezdravi a nikdo nic nerika a mluvi se, jen kdyz to ma vyznam. Kdyz vratny rekne, ze je to jeho vnuk a syn, zni to potom jako vystrel z dela. Za druhe, proc se s matkou dostaneme jen k doktoru a jindy sledujeme jen perspektivu Vaska. A navic se mi zda, ze je cetba dopisu znacne aranzovana. To vsechno dost kazi jinak vytecny dojem. ()
Po filmařské a formální stránce perfektní film. Dějově je to však poněkud plytké. Některé vyjadřovací prostředky jsou obzvláště povedené, např. velikonoční vajíčko. *** Ve zkratce: 44 krásně napsaných dopisů s nepříliš informativním obsahem. ()
Jak moc tento film škemrá po zařazení do škatulek „art“ a „výpověď doby“. Z každé jeho beztvaré sekundy toto autorovo primární přání kane bohužel mnohem víc než jakákoli myšlenka. Tvůrce na plátno přenáší ryze subjektivní „existenciální“ krizi, kterou zištně (= za účelem natočení autorského filmu) vydává za hromadný fenomén. Viditelně studentské dílo se pyšní – „kafkovskou ozvěnou“? Ano, ve stylu, kterým zde „kafkovská ozvěna“ zaznívá, jde pan režisér s dobou: tvarování odpadního materiálu do forem velkolepých myšlenek skutečných designérů za účelem prodeje širokým masám je jedním z bezvýhradných atributů doby. Budiž tedy i ve filmu kdysi funkční a sytá forma artu zvučných jmen naplněna percepcí dosud nechápajícího studenta. Když něco chcete poslat dál, musíte tomu v první řadě rozumět. Zdaleka to nestačí, ale je to první krok. Dílo není beznadějné, talent je zřetelný. Ale od toho tu máme studentské festivaly a studentské platformy, aby si zde budoucí tvůrci tříbili um, mezi hotové filmy dílo autora nepatří a ještě asi dlouho patřit nebude. Je mi ovšem samozřejmě velmi líto těch, kteří se cítili dotčeni „drtivou atmosférou“ doby a mají za to, že ta beze zbytku určuje, zda budou nebo nebudou umět prožít svůj život, neboť takovým opravdu není pomoci. Chcete-li „drtivou atmosféru“, pusťte si The Mill 2013 a 2014, UK. PS ke Stegmanově komentáři: vážně byste si po takovém filmu myslel, že tu lidi v šedesátých letech nosili jen béžové a šedivé oblečení? Ten film není výpověď, berte to jako plejádu záměrně užitých výrazových prostředků. ()
Osobitý snímek trefujíce se do reality všedních dnů socialistického žití a nežití. Sonda matky se synem běhající po úřadech kvůli povolení odcestovat do Velké Británie za otcem velice věrně poukazuje na veškeré aspekty s tím spojené. Režisérovi Václavu Kadrnkovi se obrazem podařilo trefit atmosféru své doby, jaká skutečně byla a jakou si dnes už snad nikdo neumí ani představit. Dlouhé nudné čekání na chodbách a v čekárnách, dlouhé prohlížení listin úředníka, aby nakonec pronesl že ještě něco chybí, dlouhé a neustálé běhání od jednoho úřadu k druhému, zkrátka socialistická byrokracie v celé své kráse. K takové prezentaci je skutečně potřeba minima slov a Kadrnka to moc dobře věděl a náležitě toho patřičně využil. Síla obrazu vydá za tisíc slov a tento snímek je toho důkazem. Zde se opravdu mluví jen z nutnosti, což dává sílu autentičnosti. Neznámé tváře ve všech rolích jsou ohromným přínosem k věrnosti a hlavně uvěřitelnosti oné ponuré doby. Kudrnkovi v české kinematografii dokázal nemožné. Velice silný, věrný a autentický film. ()
FEBIOFEST 2011/porota ()
Sme ľudia dneška. Ak nám niekto chce podať ukážku pomerov socializmu, tak ju nesmie dávať absolútne nepútavo, presne ako v socialistických časoch. Samotný socík je vykreslený perfektne - od škaredých a hučiacich autobusov až po hnusné oblečenie ľudí, škaredé budovy a pod. Už len hudobná stránka a poriadnejšia kamera by tento snímok posunuli aspoň do priemeru. Nečudujem sa odchodu tretiny ľudí zo sály. ()
Ak sa budete trochu nudiť, vedzte, že práve to je tá správna emócia, ktorú sa film snažil dosiahnuť. Pretože je to o tom, ako matka a syn, behajú po úradoch a vybavujú potrebné veci, aby mohli vycestovať do Londýna. A navyše je rok 1987, kedy sa na takúto cestu človek nemohol vybrať len-tak. Dlhé zábery, ako kráčajú vedľa seba, ako Vašek beží, ako si kupuje nové tenisky, ako sedí, ako sleduje pána, ktorý si šúpe vajíčko v čakárni u doktora, všetko sú to drobnosti, ktoré tvoria celý tento film. Ale snímka má príjemnú metráž, takže na rozdiel od niektorých dvojhodinových filmov podobného tempa, sa na to celkom dobre pozeralo. Navyše je to osobná výpoveď autora, režiséra aj producenta v jednej osobe. Lenže miestami mi bolo v kine trochu dlho a preto nemôžem dať viac ako tri hviezdy. Okolo obeda však tradične zaspávam aj bez nudného filmu. ()
Je to poctivá, stylististicky konzistentní NUDA. Chápu vylidněnost scén, umrtvenou naraci, ale že by mi to zprostředkovalo nějaké tísnivé emoce, které to snad chce navodit... Ta veliká autobiografičnost je možná až moc na škodu. Ale chápu, že 80 dopisů rádi hrají na festivalech. Podle mě až moc festivalový kus :-D ()
Mam rad artove filmy,ale toto bylo i na me moc. To byla nuda. Dej nebyl nijak zasadni do doby,v kterem se odehraval a kdybych to mel shrnout,tak se tam nic moc nedelo. Martina znam od jeho 6let,tak mi jeho vykon byl sympaticky a byl duvodem,proc jsem to dokoukal. Ve svete tento film je uspesny,preju mu to,ale ode me ma jen 2*. ()
Rádoby "artový" film plný dlouhých (= nudných) záběrů, kde se minimálně mluví a hlavní roli mají mít pocity. Jediný pocit, který ve mě film vyvolal, byla NESKUTEČNÁ A NEKONEČNĚ UBÍJEJÍCÍ NUDA!!!! I přes velmi krátkou stopáž jsem film nedokázal dokoukat a i těch 40 minut, které jsem dal, bylo martýriem a očistcem. To je tak pomalý, nezáživný, nudný film, že bych se u něj stihl holit, číst si skripta, poslouchat hudbu, telefonovat, kouřit a ještě vařit nějakou chutnou večeři. A z děje by mi neuniklo zhola nic. NUDA V BRNĚ!!!! V tomhle případě je pro mě i odpad nadhodnocení, ale není jiná možnost. Bohužel... ()
Je to zajímavý film, ale na tak jednoduchý děj je opravdu moc dlouhý. Pro autora filmu je to určitě velmi osbní téma, a dokážu uznat, že ho zpracoval dobře, ale 70 minut je prostě moc, je tam spousta prázdných scén, ve kterých se v podstatě vůbec nic neděje. Herecké výkony byly fajn a prezentace byla taky dobrá. Hudba se objevila až na konci a i když se tónově hodila, tak mi přišla trochu kýčovitá. 6/10 ()
Předlouhý krátký film, aneb jak ze 40 "frejmů" udělat 75 minutový film. Kdo se rád dívá až na neuvěřitelně dlouhé pohledy a strohé dialogy ten si tu vyhraje. Zaujala mě scéna, kdy si pán loupe velikonoční vajíčko pravděpodobně v mesíci březnu. I přesto, že film prý neměl žádné dotace, tak se na obyčejné vejce složit mohli :-) ()
Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy u něčeho tolik nudila. Chápu, že film má vykreslit tíživou atmosféru a šeď socialistického Československa, ale pro mě bylo sledování 80 dopisů obdobným utrpením. Jedinou "akcí" je loupání vajíčka v čekárně u lékaře. Neumím si představit, co by mě donutilo film sledovat znovu. ()
Tento film je pro mne ponaučením, že ne vždy mohu čekat od filmu takový zážitek, jako slibuje krátké shrnutí jeho obsahu. Vskutku nepochopím režisérovo přesvědčení, že neherci vyjádří atmosféru lépe. Pro snímek jsou charakteristické dlouhé, často nic neříkající záběry, které diváka unudí k smrti. Příběh je oproti problémům lidí té doby téměř úsměvný. Ke konci promítání již mnozí z diváků neudrželi své rozčarování a nahlas se smáli… Ti, kteří tedy do toho konce vydrželi. Takže abych to shrnula, pokud nejste milovníci uměleckých filmů či velmi senzitivní osobnosti, rozhodně se tomuto vyhněte. ()
Pohľad na dobu totality okom desaťročného dieťaťa, pričom ťažisko ale spočíva v tom "okom desaťročného dieťaťa". Pozornosť je tu preto upriamená skôr na subjektívne vnímanie reality, než na realitu samotnú. Tento veľmi dobrý nápad je ale zachytený trochu kostrbato - nad pocitom bezmocnosti či odlúčenia od otca prevažuje najmä pocit prázdnoty. Vnútorný svet postáv je tu zachytený skôr pomimo, vonkajší svet je šedivohnedý, nepochopiteľný, nudný a prázdny. Čo na jednej strane veľmi dobre pripomenulo kopu momentov z detstva, na ktoré sa rado zabúda. Na strane druhej, na takýto film treba byť v špecifickom rozpoložení a zvyknúť si na pomalé tempo rozprávania. Spracovanie ako také je fungujúce, len trochu neobjavné - až na to, že to sčasti bolo cieľom. Vo filme totiž nejde o reflexiu doby totality, ale o zachytenie spôsobu, akým deti vnímajú svet. Tento spôsob videnia sveta (utopenosť v nudnom dospelom svete, nekonečné plahočenie sa úradmi, chodbami, čakárňami, nekonečné čakanie na všetko) ale otupuje - bizarnosť nie je dostatočne bizarná, city a pocity sú utopené v apatickej šedi, život ako séria nudných zážitkov, nekonečná každodennosť, okolitý svet ktorý nemá čím zaujať. Ono to tak malo byť, otázka je, či ste ochotní zhliadnuť film, ktorý stavia práve na doslovnom (hoci veľmi funkčnom) zobrazovaní týchto pocitov takmer bez použitia akýchkoľvek metafor. Na mňa to v tej chvíli celkom sadlo:) ()
Strašný, nejhorších 75min v mým životě před monitorem. Že sem si radši nehrál dál se psem a zapnul to ()
Silně melancholický, ale na druhou stranu existenciálně pravdivý. Tak by se dal charakterizovat film Osmdesát dopisů, který prakticky přišel do naší filmové retrospektivní kultury s něčím úplně jiným než jiné jemu podobné. Prakticky nabízí úplně normální náhled do jednoho strastiplného dne matky a syna, kteří touží jen po tom jediném - po setkání s otcem a životě s ním v Anglii. Leitmotiv je v tomto smyslu na výbornou. K uměleckému ztvárnění zvolil Kadrnka precizní exteriéry, ale občas se ani on už vzhledem k časové vzdálenosti nevyhnul určitým nevýhodám - např. jeden z autobusů už nemá předrevoluční interiér, v nemocnici nacházíme už pozdější označení oddělení a dalo by se pokračovat. To však ještě na kvalitě filmu neubírá. To co ubírá na kvalitě je spíše střih. Mnoho scén a to zejména ze začátku je zbytečně dlouhých a občas se tu poukazuje na detaily, které jsou trochu zbytečné. Nepochopil jsem tak například dlouhý záběr, kdy se dívá Vašek ráno z okna, dlouhý záběr na jeho hrudník, který se vysvléká z pižama. Jako divák jsem se proto osobně prvních 15 minut celého filmu trápil a byl jsem pak konečně rád, že se konečně vůbec celý děj dal konečně do pohybu. Osobně pak vidím handicap v tom, že k filmovému podbarvení na konci, kdy je pouštěno na pozadí preludium z Bachovy skladby Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ nám tak známé z Tarkovského filmu Solaris, nejsou použity další záběry. Vhodně by se zde hodilo opět ukázat na celé město, oprýskané budovy, komíny od továren apod., aby se tím úplně dotvořil plasticky obraz normalizačního města v uzavřeném vězení ČSSR, ve kterém jediným světlem je touha dvou lidí po svobodě někde jinde venku. V tom bych viděl celou tu škodu. Jako televizní art-film by to ušlo, ale jako celovečerní film do kina asi dle mého ne. V tomto směru by se muselo ještě spousta věcí na něm poupravit. ()
Má to určitou zvláštně klidnou a meditativní atmosféru, ale meditovat nad klíči ve vrátnici nebo v čekárně u lékaře je trochu divné. Celkově značně nudný film o ničem. ()
Hlavní hrdina vypadá jako světec z renesančního oltáře, bohužel přesně takový má i emoční rozsah. Není to zřejmě chyba herce - problém bude spíš v tom, že jediné, co ho Václav Kadrnka nechává celý film dělat, je běhat a koukat se na věci. Těší se kluk na nový život v cizině? Nebo má ze stěhování obavy a nechce přijít o své zlínské kamarády? Jaký je jeho vztah k otci, za nímž má přiletět - pamatuje si ho vůbec? Zdá se, že je pryč celé věky... Kadrnka nám nedovoluje ani náznakem vniknout do vnitřního života hlavní postavy (svého alter ega) a tím je celá anabáze na normalizačních ouřadech naprosto bezvýznamná, ať dopadne jakkoli. Jednu hvězdičku dávám za výpravu - což je paradoxní vzhledem k tomu, že režisér natočil film z vlastních prostředků a tedy s naprosto minimální výpravou - ale funguje to, atmosféra je tíživá a všudypřítomná normalizační hněď nás nenechá na pochybách, že jsme na konci osmdesátých let (pořád nedokážu pochopit, jak lidi dokázali žít v prostředí, kde všechno mělo barvu různých odstínů hovna). Ani bych k dosažení věrohodnosti nepotřeboval hromadu předlouhých detailů na dobové rekvizity... spíš bych ocenil, kdyby si režisér našel čas na lidské bytosti a nějaký příběh. ()