Ivan Hrozný

Režisérovi se podařilo přesvědčivě zachytit atmosféru tehdejší doby. V jednání a rozhodování jsou jasně patrné prvky orientální despocie, pro ruské vládce celkem typické. Vztah Ivana a opata Filipa odpovídá daleko více tomuto modelu než vztahu mezi Jindřichem II. a Thomasem Becketem ve výborném Becketovi. Trochu mně chybělo alespoň pár flashbacků, které by přiblížily drsné strádání Ivana v době jeho dětství a dospívání a krutě neurvalé chování bojarů vůči němu. Ivan pak působí jako totální paranoik (než by jím zcela nebyl), ale některé vzpomínky z minulosti by ho umožnily přece jen trochu chápat. Při vší děsivosti Ivana byla jeho vláda přece jen o něco přijatelnější než předchozí vláda bojarů. (04.08.2011)

"Ako človek som hriešnik, ako cár som svetec..." Jedno treba uznať, casting sa vydaril, lebo Ivan Vasilijevič vyzerá naozaj hrozne. A nielen on, ale i ostatná "svoloč". Výkony i atmosféra tam sú, ale chýbala mi nejaká silnejšia väzba medzi postavami a pútavejší príbeh. Prvá polovica sa dosť vliekla, druhá je určite lepšia a nedá sa nespomenúť, že kruté tresty i popravy nariadené Ivanom Hrozným mohli byť zobrazené o čosi krutejšie, hlavne preto, aby boli hodné jeho mena. Iba som chcel, aby to bol lepší film, ale ostalo iba pri želaní. 60%. (28.05.2012)

Pokud bychom hledali v tomto snímku děj, budeme zklamáni. Zřejmě jde jen o naznačení atmosféry doby. Na všechno je a bylo v Rusku dost času, a tak tomu je i v tomto filmu. Car je šílený a zabíjí kolem sebe všechny, ne které padne jen stín podezření. A to trvá dvě hodiny. Nicméně příznivci tempa filmů A.Tarkovského si přidou na své. Dvě hvězdičky za stavby a kostýmy. (20.01.2010)

Ruská variace na téma „despota a arcibiskup“. Tady na Západě ten příběh známe ze dvou výborných snímků – Becketa (1964) a Člověka pro každé počasí (1966). Ve východní verzi však panovníkovu anglickou uhlazenost nahrazuje rozmáchlé apokalyptické běsnění. Ostatně carem tu není žádný z požitkářských Jindřichů, ale fanatický Ivan, ne nadarmo nazývaný Hrozný. Snímek konfrontuje dva typy zbožnosti: v té carově se mísí vize blížícího se posledního soudu s pověrou a adorací vlastní moci, zbožností metropolity Filipa naopak prosvítá evangelium a stále zřetelněji i příběh samotného Krista. Po pomalu již kultovním „Ostrovu“ natočil Pavel Lungin další zajímavý kus, byť výhrad by tu bylo vícero než u předchozího počinu. Obsazení „otce Anatolije“ z výše zmíněného filmu do role Ivana vede k dočasnému prolnutí obou jurodivých postav, z nichž jedna je světcem a druhá šílencem (Možná je to však záměr. Snad se tu režisér zamýšlí nad tím, co může udělat s duchovním potenciálem špatné vedení a moc). Pro našince pak není lehce stravitelný ani ruský mesianismus, který snímkem tu a tam prosvitne – zejména ve scéně, kdy ikona Matky Boží v rukou dítěte pomůže Rusům zvítězit v bitvě proti polské (katolické) přesile. Politizované pravoslaví v lásce nechovám, ale skousl-li jsem je u Dostojevského, skousnu je i zde - druhá půle snímku naštěstí ukazuje, že to s tím poklonkováním samoděržaví a césaropapismu nebude tak zlé. Na závěr tohoto už beztak příliš dlouhého komentáře nelze nezmínit i podobnost s Andrejem Rublevem: středověká scenérie se téměř shoduje. Tarkovského film není tak explicitně křesťanský, zároveň však ve své náznakovosti není ani tak podbízivý. Lungin se po umělecké stránce nemůže kolegovi rovnat a jeho obrazy někdy hraničí s kýčem. I tak jsem za jeho filmy vděčný, protože se – poutavě a nepitomě - dotýkají témat, o nichž se v současné kinematografii obvykle mlčívá. (10.03.2011)

Hned na začátku mě vyděsila krutost při zabíjení slepic, to si opravdu nemohl režisér odpustit, bylo to nutné? Zvířata strašně trpí v celém filmu, to je jistě zbytečné. Ani pro vykreslení ruské krutosti není něco takového nezbytně třeba. Jinak se jedná o sice relativně účelový a lidový pohled, vystihující ovšem zároveň to podstatné nejen z období panování jednoho šílence, ale i ruského vnímání a prožívání, kde velikost a její projevy jsou legitimitou in se. Atmosféra dobrovolného strachu, tyranie, megalomanského požitkářství, krutosti i kolektivního myšlení je v Rusku jako doma snad na doživotí. Ano, je to spíš vykreslení psychické poruchy než historická freska, myslím že film není hlubokou analýzou, ale takové prostě není Rusko. Přímočarost a viditelnost první linie vítězí v Rusku i ve sdělení tohoto díla. Je to film o nemožnosti žít v přímém stínu zla šílené moci, film o nejsvrchovanější bezmocnosti, která je prokletím krajiny, respektive ruského lidu. Mamonov a Jakonvskij podávají dokonalý výkon. (17.11.2014)