Katka

Televizní Katka byla strhující tím, jak ukázala proces destrukce mladé dívky prostřednictvím drog. Filmová verze vývoj odbyde během dvaceti minut, a pak už poměrně monotónně sleduje zbídačenou osobu v koncích. Je to mnohem víc voyeuristické pozorování padlé trosky - přirovnal bych to k natáčení mršiny, která se pomalu rozkládá, a ten hnus se taví v těžkou depresi. Způsob, jakým točí Helena Třeštíková se mi nikdy nezdál úplně košer (čím větší trable postavy prožívají, tím víc je film "silný" - není to zvrhlé?), filmová Katka ale obnažuje jeho nástrahy víc než kratší a živější televizní verze. 70% (16.11.2010)

Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80% (11.12.2009)

Oproti původnímu dokumentu V pasti, v němž byly převládající emocí solidarita a naděje, jsem po celovečerní verzi zanechán s určitou formou rezignace i zhnusení. Lítost nad bojující myslí se kamsi vytratila, zbyl jen devastující pohled na rozkládající se tělo (mnohokrát jsem si vybavil Aronofského Requiem za sen). Úpadek a rezignace hlavní hrdinky potlačuje i odstup Heleny Třeštíkové, když v závěru dokumentu zkouší "příběh napsaný životem" alespoň trochu vyretušovat vlastní iniciativou. Drobný přešlap proti dosavadně výtečně vedenému "časosběru". Je to ale jen důkaz o drtivosti téhle "drogové romance", zřejmě jedné z nejsilnějších a nejsyrovějších podob závislosti a sebezničení. Po skončení projekce jsem měl pocit, jako bych se hodinu a půl válel v hnijících odpadcích. Lítost je asi to poslední memento, co za příběhem Katky zbývá... Možná právě tohle mi paradoxně trochu překáželo – že už to není očekávání katarze, ale jen jedna velká krize. (09.02.2010)

Drogy jsou špatné, áno. Ale ony opravdu jsou špatné, a tady je to výborně vidět. Bohužel se nám tu tluče výpovědní hodnota a reálnost s "uměleckou nutností" vyfiknout po těch letech práce celovečerní dokumentární film. Osobně mi daleko víc vyhovoval o skoro dekádu starší hodinový kus s titulní Katkou, a myslím si, že i pedagogům by lépe posloužilo něco kratšího a samozřejmě zbavené těch poetických scén, kde se nafrčená "hrdinka" cachtá v potoce a vypadá, že jí nic nechybí. Nebude to sice tak umělecky hodnotné, ale rozhodně to bude výchovnější. Nesdílím názor, že by se fetkám mělo pomáhat a měly by se dělat terapeutické skupiny a metadonová centra, a film Katka mi potvrzuje, že se nepletu, když si myslím, že tahle opatření jsou naprosto neúčinná. Kromě "práce" s tímto mým přesvědčením ve mně ale film nevzbudil nic jiného než zuřivost z neschopnosti systému stanovit někde čáru, kde se řekne dost, a s takovou existencí se přestane jednat jako s chuděrou matkou, která se chce dostat ze sraček, ve kterých si tak pěkně smířeně chodí nějakých deset let. Ono to totiž stejně jako na sto pokusů předtím kupodivu nevyjde ani na ten stoprvní;) A mrně nemůže k adopci, protože se maminka po telefonu zajímá, jak je na tom. Ono to tedy nakonec dopadne, ale stojí to spoustu lidí spoustu úsilí (což vidíme jen v textové poznámce), a přitom se nabízí jednoduchá řešení. Ale to máte fuk, Katka je prostě dokument, a má vzbuzovat kontroverzi a podněcovat diskuze a nevím co ještě. Nedokážu objektivně posoudit uměleckou hodnotu, a nemám pocit, že bych byl nějak emocionálně vydírán, protože je mi titulní postava na základě mého vlastního přesvědčení úplně volná. Je to prostě další "šokující, naturalistický, zdrcující" dokument z okraje společnosti. Ale co se autorka snaží říct, to opravdu nevím. I o tom se totiž dá diskutovat. Respekt k časosběrnému fanatismu a 60%. Sbohem a šáteček, víckrát se neuvidíme. Tedy pokud se té trosce nebude dařit držet při životě dalších deset let...to už ale bude zase jiný příběh. (25.08.2011)

to, co plati o Renem, plati aj o Katke. Pre nich uz bohuzial niet cesty spat a mna by nejakym zvlastnym masochistickym sposobom zaujimalo, kde bude Katka o par rokov. Luto mi jej nie je, nie je mi luto ziadneho narkomana, je mi len luto toho, ze pribuda ludi, ktorym sa podava pomocna ruka a oni ju z tych ci onakych dovodov odmietaju. Kiezby bolo pribehov so stastnym koncom viac, rozhodne by ich dnesna doba potrebovala. Na casozbernych dokumentoch je krasne to, ze najvacsim umenim je zohnat len zaujimavy "namet" v podobe neobycajneho zivota pre nas "obycajnych" ludi, ktorych vzdy osud, vymykajuci sa z bezneho stereotypu, dokaze takto uchvatne rozhadzat. A Helena Trestikova ma na taketo osudy nos a dufam, ze par casozberakov od nej este uvidime. (01.07.2011)