poster

Melancholia

  • Česko

    Melancholie

  • Dánsko

    Melancholia

  • Francie

    Melancholia

  • Německo

    Melancholia

  • Slovensko

    Melancholia

Drama / Sci-Fi / Psychologický

Dánsko / Švédsko / Francie / Německo, 2011, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • emma53
    ***

    V mnoha očích fantastická podívaná s hlubokými myšlenkami, ale mě to nějak míjelo. Co jsem asi vnímala nejvíc, byla Kirsten, ale Melancholia se mohla přibližovat a vzdalovat jak chtěla a já nic. To není dobře. Buď se budu muset podívat ještě jednou a nebo nechám Larse von Tiera chvilku dáchnout........chyběli mně emoce, ale atmosféra byla na pětku, ta se maximálně povedla.....60%(19.5.2017)

  • Davies182
    ****

    Tak já vám nevím. Známe druh filmu, jež si může každý jednotlivec vyložit dle svého, a stejně bude mít pravdu? Známe. Tak taková je Melancholia. Po jejím skončení si zajděte s partou přátel na pár sklenek vína a sami uvidíte, v kolik hodin ráno padne poslední ztřeštěná teorie. Ještěže nad myšlenkou, že Trier je blázen, převažuje spíš ta, že je to pan umělec a detailista. MŮŽE OBSAHOVAT SPOILER: Pro mě je jeho poslední snímek (2011) působivým rozborem lidských temperamentů - něco jako že mírumilovná planetka se jmenuje melancholie a zbylé hlavní postavy na plátně si dělí role sangvinika, flegmatika a cholerika. Kirsten Dunst je apatie. Nějaké další názory :-)?(29.5.2011)

  • viperblade
    *****

    Co napsat… Larsův předešlý film mě naprosto minul, ale tohle mě pohltilo. Místy mi až přišlo, jako by Lars neměl kameru, ale štětec a maloval nám různé obrazy, které byly podkresleny skvělou hudbou. A já je se zatajeným dechem sledoval, co všechno "namaluje”… Jinak jsem rád, že konečně Kirsten pořádně předvedla své… (herecké) přednosti a opravdu bych jí přál, aby z toho vytěžila alespoň nominaci na zlatého plešounka. Je mi jasné, že to se asi nestane, ale i tak bych jí to přál. Nezaostávali ani ostatní herci (Sutherland, Gainsbourg) ale Kirsten tahle role opravdu sedla. Myslím, že tohle jsem určitě neviděl naposledy. 100 %.(5.10.2011)

  • Skejpr
    ****

    Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně..(25.7.2011)

  • Lavran
    ****

    Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny.(28.5.2011)

  • - Excentrický režisér Trier si občas během natáčení svlékl kalhoty a chodil po place téměř nahý, aby pobavil herce a štáb. (Brousitch)

  • - Nápad na film vznikl během návštěvě psychoterapeuta, který režiséra Larse von Triera léčil s depresemi, kdy Trierovi terapeut řekl, že lidé s depresívními poruchami mají tendenci se v kritických situacích chovat klidněji než zdraví lidé, protože jsou zvyklí očekávat to nejhorší. (lehkoživka)

  • - Záběr, kdy je Justine (Kirsten Dunst) ve svatebních šatech s kyticí unášena proudem, je inspirován obrazem "Ophelia" britského malíře Johna Everetta Millaise. (SaNcHeZ_cz)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace