127 hodin

127 hodin začíná tak jak si divák může dle traileru představovat. Rozfázovaný záběr, vysoké tempo a podmanivá hudba. Perfektní audiovizuální složka není nic, na co bychom nebyli u Dannyho Boyla zvyklí, takže vše začíná v podstatě přesně dle očekávání. První fáze snímku je vysoce dynamická a téměř bez ustání si drží vysoký převod. Recipient by nejspíš měl být tempem snímku rozladěn, neboť tuší, že podobnou rychlostí se hlavní postava do očekávaných trablů dostane poměrně brzy, přesto si probíhající jízdu užívá, ba dokonce by ji nejspíš chtěl zažít. V druhé části snímku dochází k prudkému útlumu tempa, Aaron je pevně zakotven v jedné lokaci a divák de facto s ním. V tuto chvíli je nejspíš jeho přáním zvýšení tempa a rychlé ukončení snímku. Motivátorem může být nezájem – snímek nevytváří vděčnou podívanou, případně nesnesitelná dávka empatie – pro diváka se utrpení postavy stává těžko sledovatelným. Otázkou však je, zda tu právě ten první důvod jasně nevyhrává. Ne, že by to byl přílišný problém. Ono je v podstatě jedno, jak je dosaženo cíle, nicméně nakonec je to právě divák, kdo se bude cítit ošizen. O čem vlastně tenhle snímek chtěl více vyprávět? O utrpení, které Aron ve svém „vězení“ pociťoval, nebo o nudě, kterou tam zažíval? Nejen vložené flashbacky, ale i scény s ruční kamerou napovídají, že se snímek mnohem více věnuje právě nudě. Utrpení zabírá mnohem méně prostoru a v podstatě z temporytmického hlediska pouze napomáhá dějovému vývoji. Objevuje se téměř neznatelně a v plné síle se projevuje až na konci. Ač jsem to sám příliš nepociťoval, dle komentářů se dá usuzovat, že emociální dopad na diváka (od prožívání s hrdinou, po znechucení explicitními scénami) tento nový Boylův přeci jen snímek má. Na druhou stranu, je to opravdu podstatné? … K té obsahové skoroprázdnotě a pseudopsychologizujícím náznakům by se raději ani nevyjadřoval. Někdy je prostě lepší mlčet. Jako lidský příběh neuvěřitelné, jako film ovšem nepříliš přesvědčivé. (10.01.2011)

Tento rok akoby sa roztrhlo vrece s filmami hodných Oscara za najlepší film (The Black Swan, Inception, The King´s Speech... facebook doň na niektorých zdesenie nezaraďujem :) To, čo dokázal Danny Boyle s jedným hercom uväzneným obrovským balvanom v stiesňujúcich podmienkach, je priam neuveriteľné. Veľmi plytký námet je zachránený množstvom technických detailov - parádne strihy, krásna farebná kompozícia obrazu, jemná melodická hudba prelínaná potrebnou dynamikou, kamerové nálety na nekonečnosť dravej prírody a najmä retrospektívne vracanie diváka do minulosti, ktorý si pod rúškom blízkej smrti vytvára k Aronovi vzťah plný súcitu a túžby, aby našiel konečne to správne východisko. Divák nemá chvíľu na to, aby si oddýchol od adrenalínových sekvencií a film utečie ako voda. Chvíľami meditatívne prvky, chvíľami neznesiteľná agresivita, ktorá vyráža z nevyhnuteľnosti urobiť to najdrastickejšie rozhodnutie. Priznávam, tú mega brutálnu scénu som odmietla vidieť, pretože v tom prípade by hrozilo, že by som tomu filmu jednu hviezdu neprávom odobrala :-) (27.01.2011)

Lze namítat, že 127 hodin nemá žádný velký přesah a že je to prostě jen postmoderně stylizované svědectví o odvaze a touze přežít. Lze namítat i to, že podprahové zdůrazňování osudovosti a zázračné předtuchy zavání melodramatickým kýčem. Lze namítat leccos, ale co se skutečně počítá, je prožitek. Bolest, beznaděj, strach a nad nimi triumfující živočišná touha uniknout a žít, ať to stojí, co to stojí. A právě syrových prožitků má 127 hodin na rozdávání. Proto se jedná o výjimečný film a jeden z nejintenzivnějších prožitků bolesti, které jsem kdy v kině zažil (Gibson a jeho biblická exploatace by měli studovat, jak se to dělá "doopravdy"). (12.01.2011)

Nevím, o co se tímhle filmem Danny Boyle snažil, ale tím, jak na mě zapůsobil, se mi jeví jako naprosto zbytečný počin. 127 hodin je v podstatě koncipován jako jakási hraná dokumentární rekonstrukce, ale na to, aby byl takto vnímám je pojat až příliš filmovým způsobem. Danny Boyle se snaží seč může, aby ze skutečného příběhu vymáčkl co nejvíce, nicméně výsledek je značně rozpačitý. Místo, aby budoval napětí a znepokojení z pomalu se blížícího tragického konce/snahy o záchranu, zabředá pouze v technických vychytávkách (zejména co se kamerové práce týče), sítí vzpomínek, které mají v divákovi vyvolat lítost nad osudem hlavního "hrdiny". Zobrazení Ralstonovy snahy o záchranu vlastní ruky je zjevné jen z úplného úvodu, kdy je dobrodruh "uvězněn", zato si divák dosyta užije Ralstonovu duševní změnu. Doslova trapně pak vyznívá humanismus, který z filmu doslova sálá. Přitom si za všechno mohl Ralston sám, když se zachoval jako naprostý sobec a egoista a nedal nikomu vědět, kam se na svůj trip chystá. Žádný velký příběh o lidské vůli, nezlomnosti ducha a odvaze, ale jen dostatečné varování pro všechny, kteří se cítí totálně free, když o jejich cestě nikdo neví a myslí si, že je příroda už nemůže ničím překvapit. (26.02.2011)

127 hodin je natolik realistickým snímkem, že téměř cítíte, jak se na Vás z kouta pokoje tlemí Scooby-Doo:) Now, seriously. James Franco byl do role Arona Ralstona skvělá volba, je přirozený, jeho výkon je tak skutečný a působí natolik nepředstíraně, že jsem až věřila, že si tu ruku fakt uřízl:) Danny Boyle je machr, a precizní vizuální stránku svých děl dává na obdiv i zde. (17.08.2014)