Hanna

Obdivuji práci Joe Wrighta a myslím si, i přes jeho poslední dva průměrné filmy, že to je největší britský talent současnosti, ale subtilní holčičky, které v hand combatu zmastí chlapa o hlavu vyššího a 50 kg těžšího, prostě nedávám. Podobně blbě naivní scénáře snad ani do současné kinematografie nepatří (tímto zdravím 80.léta). (27.07.2011)

Wright příjemně překvapuje po stránce akce, která si v kombinaci výtečné kamery, choreografie a energického OST (Chemical Brothers jedou!) bez problémů vytírá řitní otvor i s bayovskými plechovkami. Avšak jakmile dojde na příběh, začne Hanna odkrývat jednu slabinu za druhou, přičemž všudypřítomné příběhové vakuum bolí hlavně v prostřední třetině, kdy ústřední hrdinka poznává "normální život" a která příběh absolutně nikam neposouvá, ani ho neobohacuje. Symbolický závěr, jenž se snaží udělat z tupé béčkové rubanice "něco navíc", už je pak vyloženě k smíchu, a to nemluvím o některých vizuálních exhibicích, s nimiž by měl pan Wright už skutečně táhnout někam do videoklipu. Estetika je jedna věc, kompoziční onanie druhá. A v Hanně toho prvního naneštěstí mnoho není. A to mě holt vytáčí ještě víc, než Wrightova snaha tvářit se za každou cenu umělecky. (26.06.2011)

Kdo je sakra Václav Šimek? Prapodivná exploatace jejíž pološílení scenáristé hledají hranici mezi černohumornou komedií a akčním filmem. Množství nelogických ("uměleckých") motivací skutečně dává filmu nádech artovosti. A Wrightova režie je na výborné úrovni. Ale k čemu to je, když je děj filmu absurdnější než automat na kondomy ve Vatikánu? Je mi jasné, co bylo záměrem tvůrců, a jejich záměr se jim povedl, ale já mám o "dobrém" filmu jinou představu. Ačkoliv několik momentů je vyloženě povedených, tak film se mi zapíše do paměti asi především epickou scénou ve které Eric Bana přeplave moře. (24.06.2011)

Sometimes Children Are Bad People Too! Wright se nečekaně vytasil s (filmovou) definicí kruhem. I přes to je ale Hanna podívanou ďábelsky dokonalou v detailech a tam, kde už obraz nestačí přichází ke slovu kombinace zvuků s dechberoucími tóny vyjadřující pocity Chemických brášků. Pudové, chladnokrevné, dravé a syrové do morku kostí, ale jelikož Hanna pokaždé mine srdeční sval, těžko jí lze milovat, byť si nějaký ten obdiv s odstupem času zaslouží. Započaté a ukončené v dokonalém kruhu, který však nenabízí žádný smířlivý konec s neskutečně zajímavou hrdinkou, jejíž loutkovodič selhává při dokreslování jejího nitra. Hanna! (05.06.2011)

Audiovizuální puntičkář Joe „nahoru dolů“ Wright přihodil přírůstek do rodiny hrdinek-zabijáků a pořádně pod ním zatopil. I když je zápletka poměrně chatrná, Wright na plátno dostal takové zvláštní kouzlo. Hannu totiž nejprve sledujeme během jejího nelehkého dospívání, kdy na ní otec několikrát nečekaně vyskočí s bouchačkou v ruce, nikoliv proto, aby jí ustřelil hlavu, ale aby ji zocelil k tomu, co ji čeká. To už je ale nevinná dívka rázem v divoké civilizaci, kterou předtím nepoznala, kope dotěrné zabijáky, poznává úskalí dospívání a u toho všeho proudí elektronická hudba. Wright prostě exhibuje, ne každému to sedne, zvlášť, když střídá situace s obrovskou rychlostí. Technicky je opět výtečný, režijně taky. Herecky pak vyčnívá zejména čím dál tím víc zajímavější Saoirse Ronan, Cate naopak role agentek moc nejdou. Mainstreamová tajenka bez většího překvapení... ale luštění jsem si i tak na slabší čtyři hvězdy užil!! (08.09.2011)