Tah pěšcem

Edward Zwick se tentokrát přesměroval do sportu a vybral si pro něj nezvyklé téma na film, a to šachy. Leckomu film může připadat nudný, ale mně se to líbilo. Zwick ukázal, že z na prvního pohledu nezajímavého filmu se dá vymačkat maximum. Prostředí 70. let zafungovalo na výbornou a přineslo nostalgickou atmosféru. Tobey Maguire měl hodně těžký úkol, ale roli Bobby Fischera trochu překvapivě zvládl s bravurou. Ve vedlejší roli taktéž zazářil Liev Schreiber. Hudba byla dokonalá, ale to už tak od Howarda očekávám. Trochu mě mrzelo, že samotné šachové zápasy se zde objevovaly sporadicky. Jinak skvělý film. Za mě dávám 80 % (20.08.2016)

Celkem povedený film o šachovém velmistrovi Bobbym J. Fischerovi a o jeho souboji s Borisem Spasskym, ale také o jeho špatném duševním zdraví. Já si šachy rád zahraji, ale hrát to profesionálně, to musí být hrozná nuda. Film je místy také, ale asi to lépe natočit nešlo, film o šachu nemůže být nějak extra zábavný. Přesto jsem se rád dozvěděl o dvou šachových velmistrech a je smutné, že Fischer trpěl nějakou duševní poruchou a to mu dost tížilo život a hlavně kvůli tomu přestal hrát šachy, ty jeho požadavky při zápasech byly opravdu bláznivé. Tobey Maguire zahrál Bobbyho opravdu výborně. Jinak musím dodat, že jsem spíše fandil Spasskymu. (19.08.2017)

Jsem vůbec netušil, že to byl takovej protiva. Tyhle životopisný komorní dramata bejvaj dost na jedno brdo a bohužel ani tohle ničim nevyčnívá. Jasný, je těžký tady těžit z ústředního tematu - asi těžko rejža zabere šachovnici minutovym záběrem, aby si mohl každej gík (divák) zanalyzovat hru a pobavit se situací, kterou zrovna dva brejlouni u stolu řeší. Možná by neuškodilo teda nějaký Tobeyho hysteráky (výkon dobrej) nahradit propracovanějším pohledem do politickýho pozadí. #zaVšechnoMůžeRuskoAŽidi (65%) (12.02.2018)

Mám z tohto filmu taký nejaký vágny dojem. Viem s určitosťou, že sa dal nakrútiť lepšie, výraznejšie, ale súčasne neviem, čo konkrétne bolo treba na ňom zlepšiť. Pozrel som si ho so záujmom, pretože šach som hrával a Bobby Fischer fungoval najmä v šesťdesiatych rokoch, keď sa toho toľko v najrôznejších oblastiach odohralo. Film je o šachoch, ktoré sa hrali na pozadí inej, veľkej šachovej partie - súboja veľmocí v studenej vojne. V nej sa pravidlá menili za pochodu a podmienky hry boli náročnejšie, ako len dostať divákov ďalej od šachovnice alebo odstrániť vibrácie kresla. Stojí za zváženie, či si režisér vybral najcharakteristickejší úsek života Bobbyho, venoval mu takmer dve hodiny a potom celý zvyšok jeho života vybavil niekoľkými textovými správami pred titulkami. Ale na to má licenciu a ja nemám do toho čo kecať. Nakoniec film ma celkom zaujal, tak som spokojný. (05.05.2019)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)